Smrt může být klidná a blažená, říká pohřební průvodkyně. S babičkou jsem se o smrti bavila
Pohřební průvodkyně Renata na lesním hřbitově
Smrt může být klidná a blažená, říká pohřební průvodkyně. S babičkou jsem se o smrti bavila
"Oslovil nás asi pětapadesátiletý terminálně nemocný muž a my spolu s ním a s jeho rodinou připravujeme závěr jeho života. Jsem s ním v kontaktu, píšu pro něho řeč, kterou on odsouhlasí. Je to úžasný příběh. Když jsem je navštívila, tak mě fascinovalo, s jakou pokorou a smířením svůj osud přijímají."
Renata Svoboda, naše Ren, začala s pohřebnictvím, protože zkušenost s vyprovázením babičky ji otevřela dveře do úplně nového života.
Takového, ve kterém se chtěla věnovat umírajícím a těm, kteří po nich zůstali. Provázet rodinu od momentů před smrtí až po pohřeb a mnohdy ještě dál, je totiž také součást práce Pohřebních průvodců a my jsme jen rádi, že se toho Ren ujala s takovým citem a péčí.
Pokud vás její příběh a její povolání zajímá, přečtěte si o tom v novém článku na Flowee. Kromě toho třeba i o tom, zda se naše profese může proměnit v necitelný obchod se smrtí.
Klára Brázdová a Oleg: Je truchlení chaos? Nebo je to bloudění lesem? A je pohřeb dialog?
Klára Brázdová a Oleg Vojtíšek natáčí podcast na zatravněné střeše nad Prahou
Ohlušující ticho po smrti člověka.
A teď nemyslíme, když najednou doma zůstanete sami. Ale ticho, které přijde pokradmu: když po smrti blízkého dostáváte spousty zpráv, spousty pozornosti, otázek a lásky... a pak to najednou.. vyšumí.
Najednou se okolí rozhodlo, že je na čase jít dál. Ale vy tam ještě nejste.
Klára Brázdová se jako psychoterapeutka věnuje často pozůstalým a naše i její práce toho mají spoustu společného!
My jako pohřební služba často zvažujeme, kolik toho máme dělat za klienty: z pozice služby chceme dodat maximum. Jenomže truchlení je velmi specifická věc. Je potřeba lidi směrovat, aby se do truchlení pustili sami - třeba i přípravou pohřbu. A podobné je to i v terapii.
Klára říká, že se jí líbí, že my s pozůstalými vedeme dialog. Dialog o tom, co a jak chtějí. Co je vůbec možné. Dialog o zesnulém, co by si přál, co si přejí oni. O tom se s nimi lidé často bojí mluvit. Truchlící lidé jsou plně kompetentní a neměli bychom se k nim chovat jako k dětem.
Proč není dobré řídit se “odbornými” stádii truchlení?
V čem jsou si podobné truchlení a bloudění lesem?
A proč je fajn po pohřbu odjet do Nepálu?
Oleg se v našem podcastu bavil o truchlení s psychoterapeutkou Klárou Brázdovou a pokud se vás to týká, tak si to určitě budete chtít poslechnout!
Naše kolegyně Renata vypráví pro Květy o tom, jak vyprovodila babičku na poslední cestě
Z povídání našich klientů víme, že strávit s blízkými jejich poslední chvíle je dar ♥️, který lidem mění život.
🛤️Naše kolegyně Ren Svoboda babičku na její poslední cestě vyprovodila v rodinném kruhu 👫
I to ji poté motivovalo stát se pohřební průvodkyní 🏡
Více o tom, jak to s babičkou řešila se dočtete v magazínu Květy 🌺
Barbora Steinlauf: Máte nárok na klidnou smrt?
“Já už nechci žít, nech mě umřít…” Řekl vám tohle někdy umírající? Má nárok na to v poklidu zemřít? Dokážete na to odpovědět?
Barbora Steinlauf a Oleg Vojtíšek natáčí podcast v soumraku nad Prahou
Nejspíše ne. A mnozí lékaři nejspíše také ne.
Právní systém zdravotnictví v oblasti umírání velmi zaostává: dlouhou dobu byl budován tak, aby chránil lékaře a podpořil je v případě, že se dopustí nezakonného jednání. Barbora Steinlauf jako zdravotnická advokátka jde ale opačným směrem – chrání práva umírajících a snaží se šířt osvětu o tom, na co má člověk během umírání nárok.
Pokud nedokážete odpovědět na tyto otázky, určitě byste si měli pustit podcast, který natočil náš Oleg s Barborou Steinlauf:
Jak postupovat, když mi někdo umírá v nemocnici, a mám pocit, že se k němu nechovají dobře? A co když pojmu podezření, že zemřel chybou nemocnice?
Stačí jako informovaný souhlas skutečně jen podepsaný papír?
Když odmítnete lékařskou péči, přicházíte tím zároveň o paliativní péči?
A vůbec.. jak je na tom eutanázie (usmrcení na žádost) v kontextu českého práva?
A tím ještě nekončíme: Barbora zároveň nově spustila projekt O závěru života. Dejte své rodině vědět, jak chcete umřít, když už sami nebudete moct rozhodovat. Nebo se tam podívejte, jak o tom rozhovor s umírajícím vůbec vést.
Co říkat a neříkat rodičům po úmrtí dítěte
Máte ve svém okolí někoho, komu zemřelo miminko nebo i větší dítě? Chtěli byste ho nějak utěšit, ale nevíte jak? Připravte se na to, že rodiče, kterému zemřel syn nebo dcera, utěšit prostě nemůžete, není to v lidských silách. Na druhou stranu mohou být slova mocná a můžete jimi truchlícího rodiče pohladit po duši nebo taky bolavě ranit.
Adriana Kábová na břehu Vltavy, na Střeleckém ostrově
Když mně samotné zemřelo miminko, v mnohém mě překvapily reakce mého okolí. Některé mile, jiné nepříjemně. Nejvíce mě zarazilo, kolik lidí se stáhlo a předstíralo, že se nic nestalo. Uvědomovala jsem si, že asi nevěděli, jak reagovat. Ale vyhýbání se mně nebo alespoň tématu smrti dítěte mě mrzelo asi nejvíce.
Rodiče se po smrti dítěte často ocitají ve zvláštním vzduchoprázdnu a cítí se osaměle. A to jen proto, že jejich okolí neví, co říct, netuší, co udělat, a tak se raději stáhne a reakci na tak těžkou životní situaci se vyhýbá. Obavy z připomenutí zemřelého dítěte nejsou na místě, rodiče první měsíce jen těžko zvládají vůbec na něco jiného myslet.
Vedle ignorace bývá častým typem reakce úpěnlivá snaha vymyslet něco pozitivního, něco čím rodiče s prázdnou náručí potěšit. Jenže to prostě nemůže fungovat. Rodiče sice vnímají tu snahu o útěchu, absolutně se ale míjí účinkem.
Někdy jsem žasla nad tím, co mně lidi říkali. Chápu, že asi cítili potřebu nějak mě utěšit nebo potěšit. Ale nejednou to končilo tak, že mi jich vlastně bylo líto. Jak se v tom plácají a neví, co se mnou.
Doporučuji se spíše soustředit na věty, kterými smrt dítěte a tíhu žalu rodičů uznáte. Prosté “mrzí mě to”, “je mi to líto” někdy úplně stačí. “Upřímnou soustrast” někdo vidí jako ustrnulou frázi, ale má vlastně hluboký význam a patří určitě k těm vítanějším projevům sounáležitosti.
Slova, která mohou truchlící rodiče podpořit:
Je mi to moc líto.
Moc mě to mrzí.
Upřímnou soustrast.
Pokud se hodně dobře znáte, může být pro rodiče po úmrtí dítěte podporou i obejmutí. Je dobré se nejprve zeptat, jestli můžete, jestli to rodičům v dané chvíli bude příjemné. Respektujte bez urážky, když Vaši nabídku odmítnou, ne každý je zkrátka “objímací typ”.
Jsem tu pro Tebe a budu Ti naslouchat, kdykoli budeš potřebovat.
Neboj se mi kdykoli napsat, nikdy mě nebudeš otravovat.
Velmi potřebné je umět rodičům po smrti jejich dítěte naslouchat, často jim totiž pomáhá svou tíhu sdílet, ale málokdo chce o umírání něco slyšet. Uberte ze svých historek, co se stalo Vašim známým a co jim pak pomáhalo. Spíše se zajímejte o příběh nebo postřeh, který vám možná truchlící chce sdělit, ale často pro to není prostor. Dejte rodičům na vědomí, že jste připraveni je vyslechnout. Můžete říct třeba “jsem tu pro Tebe a budu Ti naslouchat, kdykoli budeš potřebovat”, nebo “neboj se mi kdykoli napsat, nikdy mě nebudeš otravovat”.
Chceš mi něco o (jméno dítěte) vyprávět?
A až budete zjišťovat, zda mají rodiče chuť a náladu s Vámi jejich trápení sdílet, je dobré nebát se zmiňovat jméno zemřelého dítěte. Mnoho lidí totiž tíhne k tomu jméno dítěte přestat vyslovovat, jako by najednou bylo zapovězené. Jenže pro rodiče je to pořád jejich milovaný syn nebo milovaná dcera, i když tu najednou nejsou. A když o nich najednou nikdo nechce mluvit, nikdo nechce ani vyslovit jejich jméno, působí to, jako by okolí najednou nechtělo uznat, že vůbec existovali.
Vždycky mě potěšilo, když se mezi známými našel někdo, kdo se nebál vyslovit synovo jméno. Hřálo mě u srdce, že aspoň někdo si ho zapamatoval, když tu pobyl tak krátce.
Slova, kterými většinou sypete sůl do rány:
Buď ráda, že máš ještě jedno dítě.
Jste ještě mladí, budete mít další.
Hlavně musíš myslet pozitivně.
Lidem se dějou i horší věci.
Vím, jak se cítíš, protože…
Příroda to tak chtěla. Mělo to tak být.
Vaše dítě je teď na lepším místě.
Ještěže nebylo už starší.
A uvažujete o dalším?
Věty začínající slovy “aspoň že”.
Vedle skupiny lidí, která se strachuje, aby rodiče svými slovy neranila a raději mlčí, je tu ještě ta část, která nad svými slovy vůbec nepřemýšlí a prostě něco plácne v domnění, že tak zármutek rodičů zmírní. Pokud mají rodiče ještě nějaké další děti, vždy se najde někdo, kdo to nezapomene zmínit. “Buď ráda, že máš ještě jedno dítě.” Ano, rodiče jsou určitě rádi, že mají ještě další dítě, ale to nijak nezmenšuje jejich žal. Podobně neúčinné jsou vlastně všechny věty, které začínají na “aspoň že…”. Aspoň že vy jste v pořádku, aspoň že to nedopadlo ještě hůř, aspoň že vám jinak všechno klape, aspoň že ještě můžete mít další děti a tak podobně.
A pak jsou tu ještě tací, kteří mají pocit, že přesně vědí, co rodiče po smrti dítěte prožívají. Protože někdo z jejich známých si prošel něčím podobným a oni vědí, co jim pomohlo a co teď rodiče mají a nemají dělat, co potřebují. Nikdy neříkejte větu “Vím, jak se cítíš, protože…”, protože to zkrátka nevíte. Každé truchlení je hluboce individuální a nikdo rodičům nemůže dát přesný návod, jak jím projít.
“Když náš Oliver zemřel, nebyla jsem schopna s nikým kromě manžela mluvit. Po příjezdu z nemocnice jsme byli několik dní v domě jeho rodičů. Všichni dělali, jako kdyby se nic nestalo. Třetí den si ke mně v obýváku přisedla tchýně a řekla, že přesně ví, co prožívám. Kdysi prý potratila. Začala mi dávat rady, co bych teď měla a neměla dělat. Zůstala jsem na ní zírat. A řekla jí, že absolutně netuší, co prožívám. Se slzami jsem odešla a až do našeho odjezdu jsme spolu znovu nepromluvily.”
Zkušenost naší klientky Evy B.
Nepomáhají ani dobře míněné soudy jako “příroda to tak chtěla”, “mělo to tak být” nebo
“vaše dítě je teď na lepším místě”. Pokud jsou myšleny tyhle výroky opravdu vážně, pak obsahují odkaz na spiritualitu, kterou ale rodič nemusí s mluvčím sdílet.
A protože se v naší společnosti obecně smutek ventilovaný na veřejnosti moc nenosí, okolí rodičů někdy neví, jak s ním naložit. A tak vznikají hlášky jako “nebreč, to vám ho/ji stejně nevrátí”, “hlavně musíš myslet pozitivně”. Stejně tak není vůbec nijak podpůrná hláška “lidem se dějou i horší věci”. Tlak na úsměv a pobídky k potlačení žalu popírají zažívané emoce rodičů a jejich potřebu truchlení.
Věta, která může ranit rodiče miminek zemřelých ještě v děloze nebo narozené velmi předčasně, zní “ještěže nebylo už starší”. Pozor na to, přímá úměra tady neplatí. Rodič prostě přišel o dítě. Tečka.
U miminek si odpusťte často slýchanou větu “jste ještě mladí, budete mít další”. Rodiče zažívají nepopsatelnou bolest, truchlí právě po tom jedinečném miminku, o které právě přišli. Tahle věta je jako facka do tváře. Navíc nemusíte znát přesné důvody úmrtí miminka, někdy může dojít i k zákrokům, po nichž už další otěhotnění ani není možné. A pokud jste nestáli rodičům po boku po celou dobu jejich truchlení, nepatříte mezi jejich úplně nejbližší, naprosto se vyvarujte takovým těm dotazům na potkání, aby řeč nestála: “A už uvažujete o dalším?”
Takže doporučujeme úmrtí dítěte rozhodně neignorovat, nepřecházet bez povšimnutí. Jen je zkrátka v takovém případě méně někdy více a “mrzí mě to” a “je mi to líto” jako první reakce úplně stačí. A pak se můžete rodičů ptát, v jakých praktických věcech jim můžete pomoct, případně rovnou nějaké navrhovat. Nejvíce ceněné pak bývá, když budete schopni rodičům a všemu, co chtějí sdílet, třeba i opakovaně naslouchat.
Autorka Adriana Kábová je poradkyně pro pozůstalé a pohřební průvodkyně, které zemřelo její první miminko.
Sebevražda je rakovina duše. Jak fungují sebevražedné myšlenky? Saša Kasal a Roksana Táborská.
Saša Kasal a Roksana Táborská z Národního ústavu duševního zdraví
Sebevražda je rakovina duše. Jak fungují sebevražedné myšlenky?
Mění se s věkem: čím mladší člověk je, tím je ohroženější – lidé si během života osvojí jiné techniky, jak problémy zvládat.
Mění se s pohlavím: páchají ji více muži, ženy se zase naopak častěji sebepoškozují (celosvětově na jednu sebevraždu ženy připadají 3 až 4 sebevraždy mužů).
Šíří se jako nákaza: pokud v jedné třídě dojde k sebevraždě, je to rizikový faktor pro všechny spolužáky.
Okolí to může zhoršit, stačí třeba říci “To mi nemůžeš udělat,”.
13 000 sebevražd za jeden rok – zhruba 4 úmrtí denně. Taková jsou data za rok 2022. Březen a duben jsou nejrizikovější.
Že je to teď těmi počítači? Ale vůbec ne. Počty od 50. a 60. let naopak stabilně klesají. Teprve od roku 2019 se začínají opět zvedat. Proč?
Příčina nikdy není jedna: covid, černé vyhlídky do budoucna, sociální sítě, dlouhé čekačky na psychology, návykové látky, dokonce genetická predispozice.
Co dělat, když s vám někdo svěří s úmyslem spáchat sebevraždu?
Vyhodí vás psycholog?
Lze nějak vyvinit rodinu?
Stigma tématu sebevražd jsme rozkrývali společně se Sašou Kasalem a Roksanou Táborskou z Národního ústavu duševního zdraví v našem podcastu.
Omlouváme se všem za nižší srozumitelnost mužských hlasů. Originální nahrávka byla silně poškozena a to, co slyšíte, je výsledkem pracné rekonstrukce.
Jak nám příroda pomáhá v čase ztráty
Když ztratíme blízkého člověka, svět, jak jsme ho dosud znali, se náhle promění. Čas se jakoby zastaví. To, co bylo pevné, se rozpadá. Co dřív dávalo smysl, najednou smysl postrádá. Bolest se může zdát větší, než jsme schopni unést. Vzniká prázdné místo. Ticho, které nejde obejít.
Právě v takových chvílích se nám příroda může stát oporou i útočištěm. Nabízí to, co v čase zármutku tolik potřebujeme – ticho, klid, léčivý zvuk, pohled i dotek. Prostor ke spočinutí. Blízkost bez slov, bez rad, bez tlaku. Pomáhá nám jemně zůstávat ve spojení – se sebou, s tím, co bylo, i s tím, co zůstává.
My, Pohřební průvodci, jsme teď začali zakládat lesní hřbitovy. Proto se propojení přírody a truchlení věnujeme mnohem více i v našich článcích.
Příroda přijímá i léčí
Ve chvílích zármutku může být příroda tím nejtrpělivějším průvodcem. Les, hory, řeka ani širé nebe nám nevnucují rady ani rychlá řešení. Neslibují, že „zase bude dobře“ ani nedávají instantní návody „jak být rychle v pohodě“. Nesoudí, nespěchají, netlačí na čas – jen tiše přítomně jsou. Přijímají náš smutek stejně přirozeně jako ranní mlhu nebo spadané listí. A právě tím nám dávají prostor jen tak být. Potkat se se svým zármutkem, zůstat s ním chvíli v přítomnosti, věnovat mu pozornost.
V období truchlení může být těžké zůstávat v přítomnosti. Samotná přítomnost často bolí – máme tendenci vzpomínat, být myšlenkami v minulosti, litovat, stáhnout se, otupět nebo se vyhýbat tomu, co cítíme. Právě tehdy nám však příroda nabízí jeden ze svých darů. Pomáhá nám jemně zůstávat tady a teď – s tím, co cítíme, i s tím, co nás obklopuje. Stává se útočištěm i pro ty nejtěžší emoce.
Klid, rytmus a tichá síla přírody nás pozvolna vracejí k sobě, do těla a k prožívání. V nekonečnosti oblohy můžeme najít zklidnění a pocítit, že dokáže unést i náš zármutek. Když se opřeme o strom, vnímáme tichou sílu, která nás podpírá. V pevnosti kamene nacházíme stabilitu uprostřed emočního víru. List nesený proudem vody může symbolicky odnášet i kousek naší bolesti. A stejně jako země přijímá déšť, přijímá i naše slzy.
Příroda jakoby se přirozeně ladila na naši bolest, aniž by ji zlehčovala nebo považovala za příliš velkou. Můžeme se k ní obracet jako k tiché svědkyni našeho zármutku. A i když se navenek zdá, že se nic nemění, její přítomnost nás obvykle naplňuje větší lehkostí a klidem. Možná právě v tomto tichém spočinutí se v nás začne pozvolna probouzet jemná vlna smíření – jako bychom najednou vnímali vše s větším nadhledem a otevřeli se přijetí toho, co je.
I tělo cítí ztrátu
Zármutek nepřebývá jen v srdci – zanechává stopy i v těle. Lidé v čase ztráty často popisují bolest na hrudi, sevřený dech, nespavost, podrážděný žaludek, úzkosti, vztek nebo propuknutí autoimunitního onemocnění. Nervový systém, zahlcený intenzivní emoční bolestí, přechází do stavu neustálé pohotovosti – tělo jako by nedokázalo najít klid, bezpečí ani odpočinek. A když je tělo v napětí, je těžké nejen fungovat, ale i zpracovávat smutek.
A právě v takovýchto situacích nám může příroda výrazně pomoci. Vědecké studie potvrzují, že pobyt v přírodě harmonizuje nervový systém: zklidňuje dech, snižuje krevní tlak i hladinu stresových hormonů, posiluje imunitu a emoční odolnost. Pomáhá zlepšit náladu a zmírňuje úzkost – projevy, které často provázejí zármutek. Z japonské tradice přichází pojem shinrin-yoku, doslova „koupel v lese“. Jde o lesní „terapii“, která vznikla v 80. letech jako odpověď na rostoucí stres moderního života. Nejde přitom o výkon ani o turistiku – je to pozvání ke zpomalení a bytí všemi smysly v přítomnosti stromů, světla, vůní a zvuků lesa.
Příroda tiše působí na naši fyziologii: stačí jít lesem a vnímat měkkost mechu. Přivonět k jehličí. Zastavit se u stromu a nechat si na tvář dopadat pruhy světla, které procházejí korunou. Všimnout si drobného hmyzu, který si razí cestu mezi listy. Dlaní vnímat drsnost kůry a naslouchat tichu, ve kterém se náš dech pomalu zklidňuje.
V tomto tichu se v nás začíná probouzet hlubší vnímání – nejsme jen myslící bytosti, které se nacházejí v přírodě; my jsme příroda. Naše těla, stejně jako stromy, vítr a půda, jsou úzce propojená s přírodním světem. A právě v tomto napojení se naše smysly otevírají, vnímavost k sobě i okolí roste, nálada se pozvolna proměňuje a naše tělo může znovu volněji dýchat.
Vědomá vzpomínka ukotvená v přírodě
Příroda nás může podpořit i v ukotvení vědomé vzpomínky na milovaného člověka, který odešel. Když někdo zemře, nezmizí jen jeho tělo. Proměňuje se i jeho místo v našem životě. Už není na druhém konci telefonu, u stolu, na návštěvě… a přesto zůstává. Ve vzpomínkách, gestech, slovech, v tom, co jsme si od něj odnesli – v našem srdci. Právě tato vnitřní přítomnost může být uzdravující, pokud jí dáme prostor.
Dát vzpomínce prostor znamená přijmout, že vztah smrtí nekončí, ale mění svou podobu. V tichu přírody si můžeme položit otázku: Co z toho, co jsme spolu žili, chci uchovat? Co chci nést dál jako vzpomínku, dar, poděkování?
Příroda k tomu nabízí jemné, konkrétní podněty. Pírko, které zapíchneme do mechu. Slovo zašeptané do dutiny stromu. List, který necháme odplout po potoce jako tichý vzkaz. Kámen, který nás zaujme svým tvarem a do kterého vtiskneme lásku, kterou dál neseme v srdci. Vědomá vzpomínka tak může dostat tvar, hlas i vyjádření.
Odkaz předků v rytmech přírody
Naši předkové žili v těsném spojení s přírodou a jejími cykly. Smrt pro ně nebyla tabu, ale přirozenou součástí života. Lidé se loučili u ohně, za zpěvu, v kruhu rodiny a komunity. Tělo zemřelého bývalo uloženo do země – v lese, na posvátném návrší, pod kamenem – na místě, které bylo součástí jeho života. Truchlení mělo svůj čas, prostor i rituály, které pomáhaly k návratu do života.
Dnes se k této moudrosti můžeme vědomě vracet a navázat na ni. Nechat se inspirovat přijetím života ve všech jeho podobách. Hledat laskavé a přirozené způsoby rozloučení. A opírat se o rytmus přírody, který tu byl dávno před námi a zůstane i po nás – o východy slunce, proměny ročních dob, koloběh zrození a odcházení. Rytmus, který zná smrt jako součást života. Rytmus, ve kterém příroda nabízí tichou oporu i prostor, kde smíme truchlit svým vlastním tempem – beze spěchu, s úctou k tomu, co bylo, a s nadějí, že život si pomalu najde novou rovnováhu.
Příroda nám ve chvílích ztráty nabízí tichou, ale silnou oporu. Dokáže unést všechno, co nás bolí – slzy, ticho i vzpomínky. Nacházíme v ní podporu pro to, abychom uctili památku našich milovaných, mohli se zastavit, naslouchat a spočinout. Může nám také pomoci se zamyslet nad svou smrtelností a najít útěchu ve vědomí, že i když procházíme složitým terénem smutku, nejsme v něm sami. Navazujeme tak na přístup našich předků – s úctou a pokorou k životu, ve smíření se smrtí a při nacházení podpory v rytmu přírody.
V klidu přírody a v opakujících se proměnách jejích cyklů nacházíme inspiraci, jak procházet smutkem, jak si dovolit prožít bolest a zároveň se nechat vést ke smíření – k vyrovnání se s naší ztrátou. Laskavě nás vede zpět – k sobě, k životu, k novému začátku. V jejím tichém rytmu se může nenápadně zrodit jemný pohyb směrem k rovnováze, opětovné odolnosti a celistvosti. A právě v tom spočívá její hluboká moudrost i útěcha.
Poslední rozloučení v 19. století
Spousta lidí si dnes přeje umírat doma, obklopeni svými blízkými. V minulosti to bylo naprosto běžné – hlavně na venkově, kde se s odchodem člověka pojilo množství tradic a zvyků. Tyto rituály měly za cíl symbolicky přerušit pouta, která zesnulého vázala k rodině a sousedům, a zároveň ho uvítat ve světě mrtvých. V článku se věnuji tomu, jak se u nás na venkově v 19. století prožívalo umírání a pohřeb. Mnohé z tehdejších zvyků dodnes přežívají – i když třeba jen ve zjednodušené podobě.
Pohřební obřady byly vždy provázené celou řadou rituálů.
Umírání
Když někdo dlouhodobě stonal, sousedé mu nosili všemožná léčiva a rodina se modlila za jeho uzdravení. Pokud nemocný cítil, že se blíží jeho poslední chvíle, loučil se s rodinou i přáteli, uděloval jim požehnání a vydával poslední pokyny ohledně rozdělení pozůstalého majetku. Zároveň se tím ale vytvářel prostor k předání vzkazů těm, kteří už zemřeli. Lidé využívali blížící se smrt jako příležitost poslat pozdravy do "onoho světa" – vyprávěli o tom, co se ve vsi událo; o neštěstích, vojně, ale i o tom, po kom se jim stýská.
“Teta Hotáková prosila: Pozdravujte tam mýho muže - Martina - ha povězte mu, že sme v lítě vyhoříli… Našim pověz, že Šimona letos vodvedli, ha že huž narukoval do Plzni. Vdovec, který před pěti lety pochoval ženu, připomínal důtklivě: Mou Manku teký pozdravuj, řekni jí, že zapomít nemůžu ha nemůžu. Po celé dopoledne chodili do stavení lidi se svými bolestmi a tužbami, a stařenka se usmívala, modlila se a slibovala, že všechno věrně vyřídí..”
– Jindřich Šimon Baar z Postřekova na Chodsku. In: Navrátilová. 2004: 189.
Znamení
Když křičel kulíšek nebo vyla na dvoře fena, říkalo se, že se blíží smrt. Ve středních Čechách si ji představovali jako ženskou postavu v papírových šatech stojící u postele umírajícího. Předzvěstí blížícího se konce bylo i náhlé zastavení hodin nebo podivné zvuky v domě – “jako když práskne prutem o truhlu”.
O Velikonocích chodíval na Provodní neděli (dnes Bílá neděle) průvod na hřbitov.
Oznamování úmrtí
Jakmile člověk naposledy vydechl, bylo třeba vzbudit všechny, kdo v domě spali. Pokud zemřel hospodář, jeho odchod se oznamoval i zvířatům – psovi, koním, včelám, dokonce ovocným stromům. Když zemřela hospodyně, říkalo se to především drůbeži a dobytku. V domě se zastavovaly hodiny, přikrývaly se zrcadla a obrazy, zavíraly se zesnulému oči, aby si "nevyhlédl" někoho dalšího, a podvazovala se mu brada, aby „nespolkl“ někoho z rodiny. Všechno se dělalo s úctou k tělu, protože se věřilo, že duše zůstává s tělem až do pohřbu. I proto se obracely nádoby dnem vzhůru, aby se duše neměla kam ukrýt. V některých oblastech se po úmrtí otevíralo okno, jinde se naopak zavíralo – záleželo na tom, zda lidé věřili, že duše má zůstat, nebo má naopak odejít.
I dnes může na vesnici polední umíráček prozradit, že někdo zemřel. V některých regionech se dříve „zatrhávalo“ zvonem – třikrát za muže, dvakrát za ženu a jednou za dítě.
Rodina pak pověřila někoho, kdo obešel sousedy a sdělil jim, co se stalo. Za to dostal drobnou výslužku – něco k zakousnutí nebo peníze – ale nikdy nesměl vstoupit do domu. Tento zvyk později nahradila parte v místních novinách.
Uložení do rakve
Než se tělo uložilo do rakve, omyla ho starší žena z rodiny nebo příbuzenstva. Vše, co se při tom dotklo mrtvého, se už dál nepoužívalo – pálilo se, nebo zakopalo. Voda se vylévala do nevyužívaného kouta zahrady, kam se běžně nechodilo a nic se tam nepěstovalo. Zesnulý byl položen na bílé prostěradlo, případně na umrlčí prkno v chladné komoře, hlavou otočený k východu.
Rakev vyráběl místní truhlář na míru a před použitím se vysvětila svěcenou vodou. Tělo oblékal někdo z rodiny – často do lněného šatu nebo do svatebních šatů, ruce se zkřížily na prsou a vložil se mezi ně svatý obrázek. Přidával se růženec, křížek, modlitební knížka nebo osobní věci. Tělo pak bylo vystaveno v domě. Boty se nedávaly – byly drahé a předávaly se dál. V 19. století byla rakev obvykle černá. Pro ty, co zemřeli svobodní, však někdy červená.
Do rakve se často přidávaly i věci, které měl zesnulý rád – tabák, alkohol, kniha, fotografie nebo i hudební nástroje..
Naříkání a poslední návštěvy
Rodinu i zesnulého přicházeli navštívit sousedé a známí. Modlili se, loučili se, a vedle těla bývala svěcená voda k pokřižování. Zvali se i žebráci, kteří se modlili za zesnulého, a žebračky – známé jako plačky – jej hlasitě oplakávaly. V některých krajích modlitby probíhaly celou noc. Hosté zpívali s rodinou pohřební písně, a kromě modliteb se podával čaj, káva, drobné pohoštění a nechyběl ani alkohol. Výslužku si hosté často odnášeli domů.
Vynášení zemřelého z domu smutku
Rakev se zavírala až těsně před odchodem na hřbitov – tak, aby se se zesnulým mohl každý rozloučit až do úplně poslední chvíle. Samotné zatloukání víka často provázely silné emoce, pláč a nářek. Rakev se z domu vždy vynášela nohama napřed – mělo to zabránit tomu, aby se zesnulý "vracel zpět". Tento zvyk přetrval dodnes.
Práh domu měl symbolický význam, představoval hranici domu. Při přenášení rakve se nad ním buď třikrát zhouplo, kleplo, nebo se nad ním udělal symbol kříže. V případě, že zemřela žena v šestinedělí, rakev nesly ženy. Podobně platilo, že ženatého nesli ženatí, svobodného svobodní.
Rakev nosili nejčastěji muži, obvykle ženatí. Dříve se rakev nesla na márách, dnes už bývá častěji uchopena za madla.
Pohřební průvod
Z domu smutku se rakev nesla ke kostelu nebo přímo na hřbitov – buď na márách, nebo na voze taženém koňmi. Když se jelo vozem, nejdříve se třikrát couvlo. Během cesty se lidé modlili, někde vedl modlitbu zpěvák.
Na konci vesnice, často u božích muk, se přítomní naposledy obraceli k ostatním se žádostí o odpuštění:
„Sousedé a sousedky, jestli vám nebožtík (nebožka) za živa v čem ublížil/a, prosím vás pro Boha a pro všechny svaté ponejprv, podruhé, potřetí, odpusťte mu (jí) to!‘ Přítomní sborem odpoví: ‚Odpusť mu (jí) Pán Bůh.“
– Žipek, 1895: 534. In Nešporová, 2013: 188.
Pokud byl kostel či hřbitov daleko, malé děti a starší lidé doprovázeli průvod jen na okraj vsi.
Dnes se rakev nejčastěji převáží autem, ale dříve ji muži nesli v rukou, až později v kočáře.
Obřad na hřbitově
Po příchodu na hřbitov se konal církevní obřad, během kterého kněz pronesl řeč, hrob posvětil a rakev byla spuštěna dolů. Lidé obvykle neudrželi slzy – pláč a smutek doprovázely celý rituál.
Dodnes je běžné, že se na rakev hodí třikrát hrst hlíny – připomínka, že všichni jednou skončíme stejně. V některých krajích se navíc v den pohřbu stlala postel zesnulého: pokud zůstala neporušená i další den ráno, věřilo se, že se duše už nevrátila.
Nebožtík býval dříve uložen ještě tentýž den, co zemřel. Mohlo se ale stát, že se pohřbil omylem zaživa – lidé se o úmrtí ujišťovali různě, například mu kapali vosk na hruď nebo přikládali peříčko k ústům. Právě kvůli tomu bylo v roce 1771 nařízeno, že každý kostel musí mít umrlčí komoru, kde tělo zůstane minimálně 48 hodin. Ve skutečnosti se to ale dodržovalo až mnohem později.
Kar
Po pohřbu zvala rodina hosty – příbuzné, přátele, ale také kněze, plačky, hrobníka či nosiče – na pohřební hostinu. Podávala se jednoduchá jídla jako kaše, chléb, mléko, a často i alkohol.
Posmrtná svatba
U svobodných zesnulých se často objevovaly svatební prvky – mělo to doplnit životní cyklus, který smrt přerušila. Zemřelí mladík či dívka byli oblečeni do svatebních šatů a někdo z vrstevníků se symbolicky zhostil role ženicha nebo nevěsty a šel za rakví. V některých krajích průvod doprovázely dvě postavy – bílá a černá nevěsta. Ta černá nesla zlomenou svíci jako symbol zmařeného života.
Družičky často vyprovázely zesnulého od domu, a hostina, která následovala, se neformálně nazývala věneček, veselka nebo přímo svatba. Lidé se tam společně najedli, pili a tančili. Nechyběl ani chléb.
Tradice bílé a černé nevěsty se v některých oblastech Česka a Slovenska udržela dodnes.
Období smutku
Po pohřbu následovalo období truchlení, ženy nosily černý oděv nebo alespoň černou pásku na rukávu. Po dobu jednoho roku se nesměla konat svatba a rodina se neúčastnila tanečních zábav ani veselí.
Přehnaný smutek ale nebyl vítán – říkalo se, že zbytečně zneklidňuje duši zesnulého. Smutnilo se hlavně při výročí smrti a narození, o Dušičkách nebo o Vánocích.
Návštěva hřbitova o Dušičkách je dodnes důležitým zvykem. Dříve se při této příležitosti peklo zvláštní pečivo z bílé mouky – říkalo se mu dušičky, kosti svatých, caletky nebo boží kosti. Rozdávalo se dětem a žebrákům. Věřilo se, že právě oni mají blízko k duchovnímu světu a mohou zprostředkovat kontakt s mrtvými.
Péče o hroby
V minulosti se hroby neudržovaly tak pečlivě jako dnes. Často je zarostla tráva, a když ji rodina osekala, vadilo to hrobníkům – ti si tam totiž pěstovali zeleninu, sekali trávu pro dobytek, nebo pásli zvířata.
Větší a ozdobnější hroby se začaly objevovat až ke konci 19. století, nejprve ve městech a postupně i na venkově. Většina měla jen jednoduché označení, nápisy byly vzácné. Bohatší rodiny si mohly dovolit dřevěný či kovový kříž. Ve středních Čechách se používaly barevné kříže – červený pro svobodné a černý pro ženaté nebo vdané. Zhruba na přelomu století začaly být běžné věnce a zapalování svíček při výročí úmrtí nebo o Dušičkách.
Pohřební zvyky se u nás výrazně lišily kraj od kraje. Ostatně právě u pohřbů platí snad nejvíc ono rčení: „Jiný kraj, jiný mrav.“ Pokud jste sami zažili nějakou další tradici, která se u vás dodržovala, budeme rádi, když se o ni podělíte – napište nám na info@pohrebnipruvodci.cz.
Autorka je etnoložka a pohřební průvodkyně Adriana Kábová.
Zdroje:
KAŠOVÁ, Lucie. Rituály, zvyky a tradice při pohřbívání ve 21. století v Jílovém u Prahy. Diplomová práce, vedoucí Hošek, Pavel. Univerzita Karlova, Evangelická teologická fakulta, Katedra religionistiky, 2011.
NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha, Vyšehrad, 2004.
NEŠPOROVÁ, Olga. Století proměn v pohřbívání: Od církevního uložení do země ke zpopelnění bez obřadu. Český lid, 100, 2, 2013.
ŠROM, Boh. O selském životě v okrese jílovském, rukopis, 1895.
ŽIPEK, Josef. Pověry, obyčeje o nemoci, smrti a pohřbu na Strakonicku. Český lid, 4: 533–535, 1895.
Digitální fotoarchiv Šechtl a Voseček
“Philosophizing is practice for death,” says Plato's Socrates through the words of Czech philosopher Tereza Matějčková.
We've also (modestly) philosophized and practiced death in a new podcast. During Christmas, we often struggle with loneliness: according to some philosophers, however, loneliness is a luxury of modern times. Why?
Because it's a chance not to live according to others. To act authentically for yourself, regardless of the wishes of family or society. To “follow your own truth.”
But beware, don't confuse it with being alone: that, on the other hand, is the result of breaking free from family ties. After all, Georg Simmel said: only modern man begins to die – precisely because he realizes his individuality and finiteness. He does not see himself as a mere continuation of the family.
According to Hegel, it may ultimately be the funeral that brings us back to the community. And if we don't do it, we harm ourselves: we disrupt our own community and our own inclusion.
And last but not least: philosophy has always been interested in the fact that man does not merely “fail” like other animals, but somehow takes care of that failure. We often say that we are fighting something – people or diseases. But we go even further. We learn from it, we correct past mistakes. We hurt ourselves, but at the same time we forgive ourselves and enrich ourselves.
We grow from conflicts, and family conflicts are something that “creates us together” and connects everyone. And it's more visible at Christmas than ever.
Therefore, if you want to gather yourself, calm down, reflect and escape from the scatteredness of today's world during these Christmas holidays, Tereza Matějčková recommends philosophy. And you can start with our podcast with Tereza!
Search on our Spotify:
DVTV: A funeral should start sadly and end happily. Oleg Vojtíšek in an interview with Daniela Drtinová
Czechs have repressed death.
When we go through various media, we keep getting similar questions from moderators:
Is the majority of deaths really without a ceremony? (A large percentage yes)
What does a traditional Czech funeral look like? (It doesn't exist)
How does it work with funeral services? (Better somewhere, worse somewhere else)
What can you do with ashes? (Actually anything, but with respect and consent)
Everything shows that the topic of death is taboo in the Czech Republic, there are many myths circulating about it, and in reality most people have no idea what happens after a dead body appears.
That's why we're always happy to see Ms. Drtinová on DVTV really digging into reality, debating ethics in the funeral industry, and helping us uncover the great mystery surrounding death and funerals.
"No one's afraid of getting pregnant from talking about sex, but when they start talking about death, everyone's afraid they'll bring it on themselves," said our Oleg.
So, if you don't want everything to run on autopilot after the death of your loved one, start preparing now. Maybe by listening to us on DVTV.
Close Encounters: Tereza Kostková and Oleg Vojtíšek, Czech Radio: We've Isolated Young People from Death
😱"Is it really true that most deaths in our country go without a funeral?!" Tereza Kostková wondered in Close Encounters on Czech Radio Dvojka, where our Oleg was a guest.
We see people who still burst into tears twenty years after the death of a loved one.🥀 Without a funeral, you won't find closure, and it will torment you your whole life, especially if the death was sudden and unexpected.
The reasons vary: from traumatizing experiences at the crematorium to financial concerns. And sometimes it's also because of a well-intentioned idea that leads to hell – to avoid traumatizing children 👶 We've raised a whole generation of people who have completely suppressed death. And when it hits them, it's all the worse and deeper. 🔪
So, how do you do funerals honestly?
🏡In a beautiful place that uplifts you.
👨👨👦👦On a day that suits everyone who should and wants to be at the funeral.
💌In a way that helps you relieve guilt or say what would otherwise keep coming back to you.
Burning messages or sending messages on balloons or boats isn't esoteric at all. On the contrary, it's a very tangible and easily understandable way to put a final period on the relationship with the deceased, and then watch it leave us – because that's the reality. ⚫
👂If you want to explore the topic of Czech funerals in a similar way to how Tereza Kostková explored it, listen to us on Close Encounters on Czech Radio.
A beautiful funeral? Yes, it's possible. Oleg Vojtíšek for Marianne magazine.
To borrow the words of Oleg Vojtíšek, their organization's effort is to change something that was perceived as depressing, bad, and terrible into something beautiful that helps and reconciles.
"Fortunately, today you can organize a funeral ceremony according to your wishes," says Oleg Vojtíšek, founder of Funeral Guides, in an interview for Marianne magazine. Those who have done it this way agree that it was a beautiful experience.
"A funeral that is personal helps," confirms my assumption Oleg Vojtíšek, founder of Funeral Guides, an association that helps bereaved families organize a more personal farewell to their deceased.
"It should take place in a place that is connected to the person, where they liked it or where we want to go to remember them. For example, by the river, in the park, in the villa.
With people who loved him and they loved him, or maybe they didn't, but they want to reconcile," he continues.
"What makes me happiest is that people come up with their own ideas about where the ceremony will be and what will happen there. They call us with a specific idea, and we just help them refine it and make it happen. The result is truly their ceremony, personal, reflecting how the deceased lived and how they lived with them," she optimistically notes.
How did Tereza prepare for the death of her five-year-old Kryštofek? And how did she prepare him?
Kryštofek had a clear diagnosis: DIPG. A brain tumor. In the stem. 100% mortality.
We thought about the story of Tereza and her son Kryštofek for a very long time because it left us with deep feelings of admiration and emotion. When Oleg first heard about him from Tereza over a cup of coffee, he said that such a story needed to be shared.
Because it's a story about a very brave little boy and two parents who went through hell together but came out on the other side. Kryštofek was only four when half of his body became paralyzed. Then came the diagnosis, radiation, a brief improvement, and a rapid decline.
His mother Tereza and father Dan stood by his side the whole time, holding his little hand until the very last moment, before he left in a black Hyundai van – which, as Dan joked in that tense moment, he would never have gotten into on his own because he didn't like that brand. What else could they do after tearful nights but find a bit of humor?
A story like theirs can help. Both Tereza, and you, who are going through a similar situation. Or someone around you. Or just to make you think about whether that argument with your husband about the unwashed dishes was really that terrible.
Can a relationship be 'fixed' by the death of a child?
How to talk to a child about their own death?
And does a ban on crying help?
With powerful stories like this, it's hard to advise what to do and not to do. And we don't really want to. We feel that we are only intermediaries through whom Tereza can share everything she went through, and yet she managed it, so that it might reach those who need to hear it.
We were truly honored that Tereza accepted the invitation to our podcast and talked about all these things. Straightforward, without sugarcoating. And you can listen to it on our Spotify.
What does All Souls' Day mean to us today? Benedikt Mohelník and Oleg Vojtíšek, Czech Radio, Vertikála
"From a believer's point of view, we are debtors to our ancestors; we are here thanks to them. We live on debt from what we receive from previous generations. Saying goodbye to that person is the minimum repayment of that debt, and at the same time, we create value for the future for those who come after us and will live on our debt," said Benedikt Mohelník, director of the Dominikánská 8 platform and editor-in-chief of the revue for theology and spiritual life, Salve.
Our Oleg Vojtíšek debated with him on the Vertikála program on Czech Radio.
And they discovered an interesting thing: religious rituals and our alternative ceremonies can go hand in hand. Because art is not about destroying traditions, but updating them.
Take All Souls' Day, for example. Typically, it is celebrated in the cemetery by laying flowers in a close family circle. But you can also invite friends and colleagues, perhaps on the anniversary of the death, so you don't have to be alone. After all, tradition dictates that we remember the deceased: not that it has to be on that particular day in that particular place.
In order for traditions to serve us, it is good to adapt them to our needs in the modern world. And neither we nor modern representatives of the church are against that.
How does Halloween help our children?
Why is it necessary to hold a funeral?
And last but not least: did they cut out Oleg when he completely forgot what he actually wanted to say?
Find out in the new Vertikála.
How to talk about death and why are we afraid of it? Adriana and Oleg for iGlanc.
"Grandma went to heaven."☁️
How many times have you used 'heaven' when your child asked you where grandma disappeared to?
We think we're making it easier for the child, that they're still too young to understand the complexities of death. And mainly, so they don't fear that death will strike someone else.😱
But we don't think about the fact that around the age of ten, a child will inevitably become aware of death on their own; we're programmed that way. By planting false ideas in their head, we're only making it harder for them to understand death.
What's the right and wrong way to do it? We asked our colleague about her own experiences:
🐶 When the family dog died, her parents were silent about it for three days. When she started asking about him, they said he had simply left.
💔 She remembers very well the moment she realized death existed: she must have been around nine, she was in her children's room, getting ready to sleep. And suddenly it occurred to her that her parents would die one day, just like it happens in the action movies on TV that her parents fall asleep to in the evenings. She spent the rest of the night crying. She never confided in her parents about it.
❤️ A few years later, however, she experienced the death of her beloved guinea pig the way it should be. She took care of him when he was sick and fed him with a syringe when he could no longer eat. After his last breath, she and her dad held a small ceremony. She buried him in his favorite little house.
Children, even the smallest ones, are smarter than we think.👶 If we can't talk about death ourselves, we're just building a barrier – and children will keep the questions that bother them to themselves, until death becomes just a concept that they completely suppress. 💨
🙌 To give children a healthy relationship with death, we need to start with ourselves. Oleg and Adriana talk about how to talk about death with children and how to accept it ourselves in a new article. 🙌
We transformed the Mexican Día de Muertos into a Czech Remembrance Ceremony - with Petra Ponocna
💀 Did you know that in Mexico, they celebrate death on Día de Muertos?💀
Is it a fascination with death, where we constantly remember old wounds every year?
❌ Not at all. On the contrary: here, we aren't even able to properly talk about the death of a friend after a year. We tuck photos into albums, lock away memories, throw out clothes. And heaven forbid their spirits ever come to haunt us.
In Mexico, on the other hand, they prepare an altar for the deceased. They bring their favorite things and treats to their grave. They lure them back with sugar skulls to celebrate with them, to see that they haven't been forgotten.
We've been talking for a long time about how life should return to cemeteries. 🪅 And in Mexico, they know how to do it very well! 🪅
🧁 They decorate graves with colorful flowers.
🧁 During the Day of the Dead celebrations, there are taco stands in the cemeteries.
🧁 Mariachis play.
🧁 And families spend the night there.
Let's compare it to Czech All Souls' Day 🥀 – can you imagine not just laying a flower on the grave this year, but instead cooking the deceased's favorite meal and going to the cemetery to chat with them? Playing music and dancing? Reminiscing with others who come there? Probably not. But you can, for example, gather the family and remember the deceased together. Whether it's for All Souls' Day or not – and whether with our help or on your own. Get inspired by us here: https://www.pohrebnipruvodci.cz/obrad-vzpominani
Here, we see grief as an illness that needs to be treated and has a clearly defined end. In Mexico, no one expects grief to end with the funeral and for everything to go back to normal. Instead, they naturally return to it every year, as it should be in life.
We also like to think that we invented self-help groups here – for example, for victims of car accidents.
But in Mexico, they have nationally designated days for various specific deaths, so people can share their experiences with others who have had the same fate.
🇲🇽 There's so much to say about Mexico! We were just talking about it in a podcast with our colleague Petra Ponocná. If you're interested, you can find us on Spotify. 🇲🇽
Czech Television: Adriana Kábová on Lucie Výborná's Excellent Show - Why was she buying doll clothes?
📺 Our Adriana was on Lucie Výborná's Excellent Show.
👦 They filmed it a while ago. Adriana isn't pregnant anymore; she's given birth to a happy little boy!
👨🚀 You can find out where her husband is really from.
🌏 How long a deceased person stays at home on the Indonesian island of Sumba.
🌍 How the flu is treated in Madagascar.
🧸 Why she was buying doll clothes.
💀 And, of course, why she became a funeral guide.
Care for parents after the death of a child: Alena Peremská
This podcast with Alena Peremská starts with what has changed in the last 10 years. And fortunately, everything has changed. It used to be normal not to talk about the topic of infant death; it was taboo. Children weren't shown to parents, weren't named, and weren't buried. You were supposed to quickly forget "it."
So, what's the right way to do it? Let's take it one step at a time.
How to deliver bad news in the hospital? Isn't it better to stay silent? Because if I don't say anything, I can't mess anything up.
No. If you don't know how, approach it personally, humanly, and authentically. It's not wrong to cry; in fact, crying might be the greatest thing you can give to that family.
How to preserve or even create a memory of the child?
Take a photo together (seriously, we have the best experiences with it). Ask for a memory box. Make footprints in it, give the baby a stuffed animal... We know from experience that it doesn't traumatize the family.
How to say goodbye?
First, in the hospital: The hospital should allow you to say goodbye to the body in private. You can dress the baby, take care of them... but you can also do it later at the funeral home.
And then have a funeral, a ceremony. Let the child go, say goodbye. It greatly helps our psyche, as well as the child's soul. And if it helps us, we can even baptize the child - we don't think it's important whether the baptism is valid, but if it helps us, God understands.
What should you do with the baby? Where should you lay them to rest?
Parents often choose cremation and then keep the urn at home, so the baby is always with them. That's okay (we just recommend not keeping it in the bedroom). However, after a while, it's good to put the urn somewhere else, in a final resting place. You can do a "secondary funeral" - place the baby's ashes in a cemetery, in the garden, scatter them in a meadow, or into the sea.
The podcast ends on a very personal – even moving – note, so it's really worth listening to until the end.
TN.CZ / NOVA: Interview with Oleg Vojtíšek about the role of Funeral Guides
🖤 What is a funeral actually for? Oleg Vojtíšek talked about it on TN.CZ.
1️⃣ First, you need to realize that the deceased is no longer here, that this is the real end of their earthly journey. A funeral in a ceremonial hall or crematorium is the only thing that will fulfill this for us. But nothing else.
2️⃣ A good funeral will help you say what you didn't manage to, couldn't say.
3️⃣ To come to terms with - death, the deceased, relatives, but also with yourself.
4️⃣ Try to achieve forgiveness - if I owe something to my father who died, then return it to the widow or son, for example.
5️⃣ Involve the community in mourning - such as colleagues or neighbors.
6️⃣ And celebrate the life of your loved one - we've already noticed that they died, but now we should celebrate how they lived and how we lived with them.
A good funeral helps you say goodbye, come to terms, take a breath, and move on. Because mourning only begins with the funeral.
Zdenka Volavá, Director of Dlouhá cesta: What changes in a partnership after the death of a child?
Zdenka is a mother who lost her 21-year-old son. And since 2022, she has also been the chairwoman of the Dlouhá cesta association. Dlouhá cesta supports families in which a child has died - at any age and for any reason. In this podcast, we introduce Dlouhá cesta. But we will also focus on the difficult topic of changes in a partnership after the death of a child.
"If someone had played this for me ten years before or five years before, I would have said: that's not me at all, I would never behave like that, I have never behaved like that. But after that loss, I behaved like that and I didn't even recognize myself. So I feel that maybe my husband had to get used to my new self much more than I had to get used to his."