Smrt může být klidná a blažená, říká pohřební průvodkyně. S babičkou jsem se o smrti bavila
Pohřební průvodkyně Renata na lesním hřbitově
Smrt může být klidná a blažená, říká pohřební průvodkyně. S babičkou jsem se o smrti bavila
"Oslovil nás asi pětapadesátiletý terminálně nemocný muž a my spolu s ním a s jeho rodinou připravujeme závěr jeho života. Jsem s ním v kontaktu, píšu pro něho řeč, kterou on odsouhlasí. Je to úžasný příběh. Když jsem je navštívila, tak mě fascinovalo, s jakou pokorou a smířením svůj osud přijímají."
Renata Svoboda, naše Ren, začala s pohřebnictvím, protože zkušenost s vyprovázením babičky ji otevřela dveře do úplně nového života.
Takového, ve kterém se chtěla věnovat umírajícím a těm, kteří po nich zůstali. Provázet rodinu od momentů před smrtí až po pohřeb a mnohdy ještě dál, je totiž také součást práce Pohřebních průvodců a my jsme jen rádi, že se toho Ren ujala s takovým citem a péčí.
Pokud vás její příběh a její povolání zajímá, přečtěte si o tom v novém článku na Flowee. Kromě toho třeba i o tom, zda se naše profese může proměnit v necitelný obchod se smrtí.
Naše kolegyně Renata vypráví pro Květy o tom, jak vyprovodila babičku na poslední cestě
Z povídání našich klientů víme, že strávit s blízkými jejich poslední chvíle je dar ♥️, který lidem mění život.
🛤️Naše kolegyně Ren Svoboda babičku na její poslední cestě vyprovodila v rodinném kruhu 👫
I to ji poté motivovalo stát se pohřební průvodkyní 🏡
Více o tom, jak to s babičkou řešila se dočtete v magazínu Květy 🌺
Co říkat a neříkat rodičům po úmrtí dítěte
Máte ve svém okolí někoho, komu zemřelo miminko nebo i větší dítě? Chtěli byste ho nějak utěšit, ale nevíte jak? Připravte se na to, že rodiče, kterému zemřel syn nebo dcera, utěšit prostě nemůžete, není to v lidských silách. Na druhou stranu mohou být slova mocná a můžete jimi truchlícího rodiče pohladit po duši nebo taky bolavě ranit.
Adriana Kábová na břehu Vltavy, na Střeleckém ostrově
Když mně samotné zemřelo miminko, v mnohém mě překvapily reakce mého okolí. Některé mile, jiné nepříjemně. Nejvíce mě zarazilo, kolik lidí se stáhlo a předstíralo, že se nic nestalo. Uvědomovala jsem si, že asi nevěděli, jak reagovat. Ale vyhýbání se mně nebo alespoň tématu smrti dítěte mě mrzelo asi nejvíce.
Rodiče se po smrti dítěte často ocitají ve zvláštním vzduchoprázdnu a cítí se osaměle. A to jen proto, že jejich okolí neví, co říct, netuší, co udělat, a tak se raději stáhne a reakci na tak těžkou životní situaci se vyhýbá. Obavy z připomenutí zemřelého dítěte nejsou na místě, rodiče první měsíce jen těžko zvládají vůbec na něco jiného myslet.
Vedle ignorace bývá častým typem reakce úpěnlivá snaha vymyslet něco pozitivního, něco čím rodiče s prázdnou náručí potěšit. Jenže to prostě nemůže fungovat. Rodiče sice vnímají tu snahu o útěchu, absolutně se ale míjí účinkem.
Někdy jsem žasla nad tím, co mně lidi říkali. Chápu, že asi cítili potřebu nějak mě utěšit nebo potěšit. Ale nejednou to končilo tak, že mi jich vlastně bylo líto. Jak se v tom plácají a neví, co se mnou.
Doporučuji se spíše soustředit na věty, kterými smrt dítěte a tíhu žalu rodičů uznáte. Prosté “mrzí mě to”, “je mi to líto” někdy úplně stačí. “Upřímnou soustrast” někdo vidí jako ustrnulou frázi, ale má vlastně hluboký význam a patří určitě k těm vítanějším projevům sounáležitosti.
Slova, která mohou truchlící rodiče podpořit:
Je mi to moc líto.
Moc mě to mrzí.
Upřímnou soustrast.
Pokud se hodně dobře znáte, může být pro rodiče po úmrtí dítěte podporou i obejmutí. Je dobré se nejprve zeptat, jestli můžete, jestli to rodičům v dané chvíli bude příjemné. Respektujte bez urážky, když Vaši nabídku odmítnou, ne každý je zkrátka “objímací typ”.
Jsem tu pro Tebe a budu Ti naslouchat, kdykoli budeš potřebovat.
Neboj se mi kdykoli napsat, nikdy mě nebudeš otravovat.
Velmi potřebné je umět rodičům po smrti jejich dítěte naslouchat, často jim totiž pomáhá svou tíhu sdílet, ale málokdo chce o umírání něco slyšet. Uberte ze svých historek, co se stalo Vašim známým a co jim pak pomáhalo. Spíše se zajímejte o příběh nebo postřeh, který vám možná truchlící chce sdělit, ale často pro to není prostor. Dejte rodičům na vědomí, že jste připraveni je vyslechnout. Můžete říct třeba “jsem tu pro Tebe a budu Ti naslouchat, kdykoli budeš potřebovat”, nebo “neboj se mi kdykoli napsat, nikdy mě nebudeš otravovat”.
Chceš mi něco o (jméno dítěte) vyprávět?
A až budete zjišťovat, zda mají rodiče chuť a náladu s Vámi jejich trápení sdílet, je dobré nebát se zmiňovat jméno zemřelého dítěte. Mnoho lidí totiž tíhne k tomu jméno dítěte přestat vyslovovat, jako by najednou bylo zapovězené. Jenže pro rodiče je to pořád jejich milovaný syn nebo milovaná dcera, i když tu najednou nejsou. A když o nich najednou nikdo nechce mluvit, nikdo nechce ani vyslovit jejich jméno, působí to, jako by okolí najednou nechtělo uznat, že vůbec existovali.
Vždycky mě potěšilo, když se mezi známými našel někdo, kdo se nebál vyslovit synovo jméno. Hřálo mě u srdce, že aspoň někdo si ho zapamatoval, když tu pobyl tak krátce.
Slova, kterými většinou sypete sůl do rány:
Buď ráda, že máš ještě jedno dítě.
Jste ještě mladí, budete mít další.
Hlavně musíš myslet pozitivně.
Lidem se dějou i horší věci.
Vím, jak se cítíš, protože…
Příroda to tak chtěla. Mělo to tak být.
Vaše dítě je teď na lepším místě.
Ještěže nebylo už starší.
A uvažujete o dalším?
Věty začínající slovy “aspoň že”.
Vedle skupiny lidí, která se strachuje, aby rodiče svými slovy neranila a raději mlčí, je tu ještě ta část, která nad svými slovy vůbec nepřemýšlí a prostě něco plácne v domnění, že tak zármutek rodičů zmírní. Pokud mají rodiče ještě nějaké další děti, vždy se najde někdo, kdo to nezapomene zmínit. “Buď ráda, že máš ještě jedno dítě.” Ano, rodiče jsou určitě rádi, že mají ještě další dítě, ale to nijak nezmenšuje jejich žal. Podobně neúčinné jsou vlastně všechny věty, které začínají na “aspoň že…”. Aspoň že vy jste v pořádku, aspoň že to nedopadlo ještě hůř, aspoň že vám jinak všechno klape, aspoň že ještě můžete mít další děti a tak podobně.
A pak jsou tu ještě tací, kteří mají pocit, že přesně vědí, co rodiče po smrti dítěte prožívají. Protože někdo z jejich známých si prošel něčím podobným a oni vědí, co jim pomohlo a co teď rodiče mají a nemají dělat, co potřebují. Nikdy neříkejte větu “Vím, jak se cítíš, protože…”, protože to zkrátka nevíte. Každé truchlení je hluboce individuální a nikdo rodičům nemůže dát přesný návod, jak jím projít.
“Když náš Oliver zemřel, nebyla jsem schopna s nikým kromě manžela mluvit. Po příjezdu z nemocnice jsme byli několik dní v domě jeho rodičů. Všichni dělali, jako kdyby se nic nestalo. Třetí den si ke mně v obýváku přisedla tchýně a řekla, že přesně ví, co prožívám. Kdysi prý potratila. Začala mi dávat rady, co bych teď měla a neměla dělat. Zůstala jsem na ní zírat. A řekla jí, že absolutně netuší, co prožívám. Se slzami jsem odešla a až do našeho odjezdu jsme spolu znovu nepromluvily.”
Zkušenost naší klientky Evy B.
Nepomáhají ani dobře míněné soudy jako “příroda to tak chtěla”, “mělo to tak být” nebo
“vaše dítě je teď na lepším místě”. Pokud jsou myšleny tyhle výroky opravdu vážně, pak obsahují odkaz na spiritualitu, kterou ale rodič nemusí s mluvčím sdílet.
A protože se v naší společnosti obecně smutek ventilovaný na veřejnosti moc nenosí, okolí rodičů někdy neví, jak s ním naložit. A tak vznikají hlášky jako “nebreč, to vám ho/ji stejně nevrátí”, “hlavně musíš myslet pozitivně”. Stejně tak není vůbec nijak podpůrná hláška “lidem se dějou i horší věci”. Tlak na úsměv a pobídky k potlačení žalu popírají zažívané emoce rodičů a jejich potřebu truchlení.
Věta, která může ranit rodiče miminek zemřelých ještě v děloze nebo narozené velmi předčasně, zní “ještěže nebylo už starší”. Pozor na to, přímá úměra tady neplatí. Rodič prostě přišel o dítě. Tečka.
U miminek si odpusťte často slýchanou větu “jste ještě mladí, budete mít další”. Rodiče zažívají nepopsatelnou bolest, truchlí právě po tom jedinečném miminku, o které právě přišli. Tahle věta je jako facka do tváře. Navíc nemusíte znát přesné důvody úmrtí miminka, někdy může dojít i k zákrokům, po nichž už další otěhotnění ani není možné. A pokud jste nestáli rodičům po boku po celou dobu jejich truchlení, nepatříte mezi jejich úplně nejbližší, naprosto se vyvarujte takovým těm dotazům na potkání, aby řeč nestála: “A už uvažujete o dalším?”
Takže doporučujeme úmrtí dítěte rozhodně neignorovat, nepřecházet bez povšimnutí. Jen je zkrátka v takovém případě méně někdy více a “mrzí mě to” a “je mi to líto” jako první reakce úplně stačí. A pak se můžete rodičů ptát, v jakých praktických věcech jim můžete pomoct, případně rovnou nějaké navrhovat. Nejvíce ceněné pak bývá, když budete schopni rodičům a všemu, co chtějí sdílet, třeba i opakovaně naslouchat.
Autorka Adriana Kábová je poradkyně pro pozůstalé a pohřební průvodkyně, které zemřelo její první miminko.
Jak nám příroda pomáhá v čase ztráty
Když ztratíme blízkého člověka, svět, jak jsme ho dosud znali, se náhle promění. Čas se jakoby zastaví. To, co bylo pevné, se rozpadá. Co dřív dávalo smysl, najednou smysl postrádá. Bolest se může zdát větší, než jsme schopni unést. Vzniká prázdné místo. Ticho, které nejde obejít.
Právě v takových chvílích se nám příroda může stát oporou i útočištěm. Nabízí to, co v čase zármutku tolik potřebujeme – ticho, klid, léčivý zvuk, pohled i dotek. Prostor ke spočinutí. Blízkost bez slov, bez rad, bez tlaku. Pomáhá nám jemně zůstávat ve spojení – se sebou, s tím, co bylo, i s tím, co zůstává.
My, Pohřební průvodci, jsme teď začali zakládat lesní hřbitovy. Proto se propojení přírody a truchlení věnujeme mnohem více i v našich článcích.
Příroda přijímá i léčí
Ve chvílích zármutku může být příroda tím nejtrpělivějším průvodcem. Les, hory, řeka ani širé nebe nám nevnucují rady ani rychlá řešení. Neslibují, že „zase bude dobře“ ani nedávají instantní návody „jak být rychle v pohodě“. Nesoudí, nespěchají, netlačí na čas – jen tiše přítomně jsou. Přijímají náš smutek stejně přirozeně jako ranní mlhu nebo spadané listí. A právě tím nám dávají prostor jen tak být. Potkat se se svým zármutkem, zůstat s ním chvíli v přítomnosti, věnovat mu pozornost.
V období truchlení může být těžké zůstávat v přítomnosti. Samotná přítomnost často bolí – máme tendenci vzpomínat, být myšlenkami v minulosti, litovat, stáhnout se, otupět nebo se vyhýbat tomu, co cítíme. Právě tehdy nám však příroda nabízí jeden ze svých darů. Pomáhá nám jemně zůstávat tady a teď – s tím, co cítíme, i s tím, co nás obklopuje. Stává se útočištěm i pro ty nejtěžší emoce.
Klid, rytmus a tichá síla přírody nás pozvolna vracejí k sobě, do těla a k prožívání. V nekonečnosti oblohy můžeme najít zklidnění a pocítit, že dokáže unést i náš zármutek. Když se opřeme o strom, vnímáme tichou sílu, která nás podpírá. V pevnosti kamene nacházíme stabilitu uprostřed emočního víru. List nesený proudem vody může symbolicky odnášet i kousek naší bolesti. A stejně jako země přijímá déšť, přijímá i naše slzy.
Příroda jakoby se přirozeně ladila na naši bolest, aniž by ji zlehčovala nebo považovala za příliš velkou. Můžeme se k ní obracet jako k tiché svědkyni našeho zármutku. A i když se navenek zdá, že se nic nemění, její přítomnost nás obvykle naplňuje větší lehkostí a klidem. Možná právě v tomto tichém spočinutí se v nás začne pozvolna probouzet jemná vlna smíření – jako bychom najednou vnímali vše s větším nadhledem a otevřeli se přijetí toho, co je.
I tělo cítí ztrátu
Zármutek nepřebývá jen v srdci – zanechává stopy i v těle. Lidé v čase ztráty často popisují bolest na hrudi, sevřený dech, nespavost, podrážděný žaludek, úzkosti, vztek nebo propuknutí autoimunitního onemocnění. Nervový systém, zahlcený intenzivní emoční bolestí, přechází do stavu neustálé pohotovosti – tělo jako by nedokázalo najít klid, bezpečí ani odpočinek. A když je tělo v napětí, je těžké nejen fungovat, ale i zpracovávat smutek.
A právě v takovýchto situacích nám může příroda výrazně pomoci. Vědecké studie potvrzují, že pobyt v přírodě harmonizuje nervový systém: zklidňuje dech, snižuje krevní tlak i hladinu stresových hormonů, posiluje imunitu a emoční odolnost. Pomáhá zlepšit náladu a zmírňuje úzkost – projevy, které často provázejí zármutek. Z japonské tradice přichází pojem shinrin-yoku, doslova „koupel v lese“. Jde o lesní „terapii“, která vznikla v 80. letech jako odpověď na rostoucí stres moderního života. Nejde přitom o výkon ani o turistiku – je to pozvání ke zpomalení a bytí všemi smysly v přítomnosti stromů, světla, vůní a zvuků lesa.
Příroda tiše působí na naši fyziologii: stačí jít lesem a vnímat měkkost mechu. Přivonět k jehličí. Zastavit se u stromu a nechat si na tvář dopadat pruhy světla, které procházejí korunou. Všimnout si drobného hmyzu, který si razí cestu mezi listy. Dlaní vnímat drsnost kůry a naslouchat tichu, ve kterém se náš dech pomalu zklidňuje.
V tomto tichu se v nás začíná probouzet hlubší vnímání – nejsme jen myslící bytosti, které se nacházejí v přírodě; my jsme příroda. Naše těla, stejně jako stromy, vítr a půda, jsou úzce propojená s přírodním světem. A právě v tomto napojení se naše smysly otevírají, vnímavost k sobě i okolí roste, nálada se pozvolna proměňuje a naše tělo může znovu volněji dýchat.
Vědomá vzpomínka ukotvená v přírodě
Příroda nás může podpořit i v ukotvení vědomé vzpomínky na milovaného člověka, který odešel. Když někdo zemře, nezmizí jen jeho tělo. Proměňuje se i jeho místo v našem životě. Už není na druhém konci telefonu, u stolu, na návštěvě… a přesto zůstává. Ve vzpomínkách, gestech, slovech, v tom, co jsme si od něj odnesli – v našem srdci. Právě tato vnitřní přítomnost může být uzdravující, pokud jí dáme prostor.
Dát vzpomínce prostor znamená přijmout, že vztah smrtí nekončí, ale mění svou podobu. V tichu přírody si můžeme položit otázku: Co z toho, co jsme spolu žili, chci uchovat? Co chci nést dál jako vzpomínku, dar, poděkování?
Příroda k tomu nabízí jemné, konkrétní podněty. Pírko, které zapíchneme do mechu. Slovo zašeptané do dutiny stromu. List, který necháme odplout po potoce jako tichý vzkaz. Kámen, který nás zaujme svým tvarem a do kterého vtiskneme lásku, kterou dál neseme v srdci. Vědomá vzpomínka tak může dostat tvar, hlas i vyjádření.
Odkaz předků v rytmech přírody
Naši předkové žili v těsném spojení s přírodou a jejími cykly. Smrt pro ně nebyla tabu, ale přirozenou součástí života. Lidé se loučili u ohně, za zpěvu, v kruhu rodiny a komunity. Tělo zemřelého bývalo uloženo do země – v lese, na posvátném návrší, pod kamenem – na místě, které bylo součástí jeho života. Truchlení mělo svůj čas, prostor i rituály, které pomáhaly k návratu do života.
Dnes se k této moudrosti můžeme vědomě vracet a navázat na ni. Nechat se inspirovat přijetím života ve všech jeho podobách. Hledat laskavé a přirozené způsoby rozloučení. A opírat se o rytmus přírody, který tu byl dávno před námi a zůstane i po nás – o východy slunce, proměny ročních dob, koloběh zrození a odcházení. Rytmus, který zná smrt jako součást života. Rytmus, ve kterém příroda nabízí tichou oporu i prostor, kde smíme truchlit svým vlastním tempem – beze spěchu, s úctou k tomu, co bylo, a s nadějí, že život si pomalu najde novou rovnováhu.
Příroda nám ve chvílích ztráty nabízí tichou, ale silnou oporu. Dokáže unést všechno, co nás bolí – slzy, ticho i vzpomínky. Nacházíme v ní podporu pro to, abychom uctili památku našich milovaných, mohli se zastavit, naslouchat a spočinout. Může nám také pomoci se zamyslet nad svou smrtelností a najít útěchu ve vědomí, že i když procházíme složitým terénem smutku, nejsme v něm sami. Navazujeme tak na přístup našich předků – s úctou a pokorou k životu, ve smíření se smrtí a při nacházení podpory v rytmu přírody.
V klidu přírody a v opakujících se proměnách jejích cyklů nacházíme inspiraci, jak procházet smutkem, jak si dovolit prožít bolest a zároveň se nechat vést ke smíření – k vyrovnání se s naší ztrátou. Laskavě nás vede zpět – k sobě, k životu, k novému začátku. V jejím tichém rytmu se může nenápadně zrodit jemný pohyb směrem k rovnováze, opětovné odolnosti a celistvosti. A právě v tom spočívá její hluboká moudrost i útěcha.
Poslední rozloučení v 19. století
Spousta lidí si dnes přeje umírat doma, obklopeni svými blízkými. V minulosti to bylo naprosto běžné – hlavně na venkově, kde se s odchodem člověka pojilo množství tradic a zvyků. Tyto rituály měly za cíl symbolicky přerušit pouta, která zesnulého vázala k rodině a sousedům, a zároveň ho uvítat ve světě mrtvých. V článku se věnuji tomu, jak se u nás na venkově v 19. století prožívalo umírání a pohřeb. Mnohé z tehdejších zvyků dodnes přežívají – i když třeba jen ve zjednodušené podobě.
Pohřební obřady byly vždy provázené celou řadou rituálů.
Umírání
Když někdo dlouhodobě stonal, sousedé mu nosili všemožná léčiva a rodina se modlila za jeho uzdravení. Pokud nemocný cítil, že se blíží jeho poslední chvíle, loučil se s rodinou i přáteli, uděloval jim požehnání a vydával poslední pokyny ohledně rozdělení pozůstalého majetku. Zároveň se tím ale vytvářel prostor k předání vzkazů těm, kteří už zemřeli. Lidé využívali blížící se smrt jako příležitost poslat pozdravy do "onoho světa" – vyprávěli o tom, co se ve vsi událo; o neštěstích, vojně, ale i o tom, po kom se jim stýská.
“Teta Hotáková prosila: Pozdravujte tam mýho muže - Martina - ha povězte mu, že sme v lítě vyhoříli… Našim pověz, že Šimona letos vodvedli, ha že huž narukoval do Plzni. Vdovec, který před pěti lety pochoval ženu, připomínal důtklivě: Mou Manku teký pozdravuj, řekni jí, že zapomít nemůžu ha nemůžu. Po celé dopoledne chodili do stavení lidi se svými bolestmi a tužbami, a stařenka se usmívala, modlila se a slibovala, že všechno věrně vyřídí..”
– Jindřich Šimon Baar z Postřekova na Chodsku. In: Navrátilová. 2004: 189.
Znamení
Když křičel kulíšek nebo vyla na dvoře fena, říkalo se, že se blíží smrt. Ve středních Čechách si ji představovali jako ženskou postavu v papírových šatech stojící u postele umírajícího. Předzvěstí blížícího se konce bylo i náhlé zastavení hodin nebo podivné zvuky v domě – “jako když práskne prutem o truhlu”.
O Velikonocích chodíval na Provodní neděli (dnes Bílá neděle) průvod na hřbitov.
Oznamování úmrtí
Jakmile člověk naposledy vydechl, bylo třeba vzbudit všechny, kdo v domě spali. Pokud zemřel hospodář, jeho odchod se oznamoval i zvířatům – psovi, koním, včelám, dokonce ovocným stromům. Když zemřela hospodyně, říkalo se to především drůbeži a dobytku. V domě se zastavovaly hodiny, přikrývaly se zrcadla a obrazy, zavíraly se zesnulému oči, aby si "nevyhlédl" někoho dalšího, a podvazovala se mu brada, aby „nespolkl“ někoho z rodiny. Všechno se dělalo s úctou k tělu, protože se věřilo, že duše zůstává s tělem až do pohřbu. I proto se obracely nádoby dnem vzhůru, aby se duše neměla kam ukrýt. V některých oblastech se po úmrtí otevíralo okno, jinde se naopak zavíralo – záleželo na tom, zda lidé věřili, že duše má zůstat, nebo má naopak odejít.
I dnes může na vesnici polední umíráček prozradit, že někdo zemřel. V některých regionech se dříve „zatrhávalo“ zvonem – třikrát za muže, dvakrát za ženu a jednou za dítě.
Rodina pak pověřila někoho, kdo obešel sousedy a sdělil jim, co se stalo. Za to dostal drobnou výslužku – něco k zakousnutí nebo peníze – ale nikdy nesměl vstoupit do domu. Tento zvyk později nahradila parte v místních novinách.
Uložení do rakve
Než se tělo uložilo do rakve, omyla ho starší žena z rodiny nebo příbuzenstva. Vše, co se při tom dotklo mrtvého, se už dál nepoužívalo – pálilo se, nebo zakopalo. Voda se vylévala do nevyužívaného kouta zahrady, kam se běžně nechodilo a nic se tam nepěstovalo. Zesnulý byl položen na bílé prostěradlo, případně na umrlčí prkno v chladné komoře, hlavou otočený k východu.
Rakev vyráběl místní truhlář na míru a před použitím se vysvětila svěcenou vodou. Tělo oblékal někdo z rodiny – často do lněného šatu nebo do svatebních šatů, ruce se zkřížily na prsou a vložil se mezi ně svatý obrázek. Přidával se růženec, křížek, modlitební knížka nebo osobní věci. Tělo pak bylo vystaveno v domě. Boty se nedávaly – byly drahé a předávaly se dál. V 19. století byla rakev obvykle černá. Pro ty, co zemřeli svobodní, však někdy červená.
Do rakve se často přidávaly i věci, které měl zesnulý rád – tabák, alkohol, kniha, fotografie nebo i hudební nástroje..
Naříkání a poslední návštěvy
Rodinu i zesnulého přicházeli navštívit sousedé a známí. Modlili se, loučili se, a vedle těla bývala svěcená voda k pokřižování. Zvali se i žebráci, kteří se modlili za zesnulého, a žebračky – známé jako plačky – jej hlasitě oplakávaly. V některých krajích modlitby probíhaly celou noc. Hosté zpívali s rodinou pohřební písně, a kromě modliteb se podával čaj, káva, drobné pohoštění a nechyběl ani alkohol. Výslužku si hosté často odnášeli domů.
Vynášení zemřelého z domu smutku
Rakev se zavírala až těsně před odchodem na hřbitov – tak, aby se se zesnulým mohl každý rozloučit až do úplně poslední chvíle. Samotné zatloukání víka často provázely silné emoce, pláč a nářek. Rakev se z domu vždy vynášela nohama napřed – mělo to zabránit tomu, aby se zesnulý "vracel zpět". Tento zvyk přetrval dodnes.
Práh domu měl symbolický význam, představoval hranici domu. Při přenášení rakve se nad ním buď třikrát zhouplo, kleplo, nebo se nad ním udělal symbol kříže. V případě, že zemřela žena v šestinedělí, rakev nesly ženy. Podobně platilo, že ženatého nesli ženatí, svobodného svobodní.
Rakev nosili nejčastěji muži, obvykle ženatí. Dříve se rakev nesla na márách, dnes už bývá častěji uchopena za madla.
Pohřební průvod
Z domu smutku se rakev nesla ke kostelu nebo přímo na hřbitov – buď na márách, nebo na voze taženém koňmi. Když se jelo vozem, nejdříve se třikrát couvlo. Během cesty se lidé modlili, někde vedl modlitbu zpěvák.
Na konci vesnice, často u božích muk, se přítomní naposledy obraceli k ostatním se žádostí o odpuštění:
„Sousedé a sousedky, jestli vám nebožtík (nebožka) za živa v čem ublížil/a, prosím vás pro Boha a pro všechny svaté ponejprv, podruhé, potřetí, odpusťte mu (jí) to!‘ Přítomní sborem odpoví: ‚Odpusť mu (jí) Pán Bůh.“
– Žipek, 1895: 534. In Nešporová, 2013: 188.
Pokud byl kostel či hřbitov daleko, malé děti a starší lidé doprovázeli průvod jen na okraj vsi.
Dnes se rakev nejčastěji převáží autem, ale dříve ji muži nesli v rukou, až později v kočáře.
Obřad na hřbitově
Po příchodu na hřbitov se konal církevní obřad, během kterého kněz pronesl řeč, hrob posvětil a rakev byla spuštěna dolů. Lidé obvykle neudrželi slzy – pláč a smutek doprovázely celý rituál.
Dodnes je běžné, že se na rakev hodí třikrát hrst hlíny – připomínka, že všichni jednou skončíme stejně. V některých krajích se navíc v den pohřbu stlala postel zesnulého: pokud zůstala neporušená i další den ráno, věřilo se, že se duše už nevrátila.
Nebožtík býval dříve uložen ještě tentýž den, co zemřel. Mohlo se ale stát, že se pohřbil omylem zaživa – lidé se o úmrtí ujišťovali různě, například mu kapali vosk na hruď nebo přikládali peříčko k ústům. Právě kvůli tomu bylo v roce 1771 nařízeno, že každý kostel musí mít umrlčí komoru, kde tělo zůstane minimálně 48 hodin. Ve skutečnosti se to ale dodržovalo až mnohem později.
Kar
Po pohřbu zvala rodina hosty – příbuzné, přátele, ale také kněze, plačky, hrobníka či nosiče – na pohřební hostinu. Podávala se jednoduchá jídla jako kaše, chléb, mléko, a často i alkohol.
Posmrtná svatba
U svobodných zesnulých se často objevovaly svatební prvky – mělo to doplnit životní cyklus, který smrt přerušila. Zemřelí mladík či dívka byli oblečeni do svatebních šatů a někdo z vrstevníků se symbolicky zhostil role ženicha nebo nevěsty a šel za rakví. V některých krajích průvod doprovázely dvě postavy – bílá a černá nevěsta. Ta černá nesla zlomenou svíci jako symbol zmařeného života.
Družičky často vyprovázely zesnulého od domu, a hostina, která následovala, se neformálně nazývala věneček, veselka nebo přímo svatba. Lidé se tam společně najedli, pili a tančili. Nechyběl ani chléb.
Tradice bílé a černé nevěsty se v některých oblastech Česka a Slovenska udržela dodnes.
Období smutku
Po pohřbu následovalo období truchlení, ženy nosily černý oděv nebo alespoň černou pásku na rukávu. Po dobu jednoho roku se nesměla konat svatba a rodina se neúčastnila tanečních zábav ani veselí.
Přehnaný smutek ale nebyl vítán – říkalo se, že zbytečně zneklidňuje duši zesnulého. Smutnilo se hlavně při výročí smrti a narození, o Dušičkách nebo o Vánocích.
Návštěva hřbitova o Dušičkách je dodnes důležitým zvykem. Dříve se při této příležitosti peklo zvláštní pečivo z bílé mouky – říkalo se mu dušičky, kosti svatých, caletky nebo boží kosti. Rozdávalo se dětem a žebrákům. Věřilo se, že právě oni mají blízko k duchovnímu světu a mohou zprostředkovat kontakt s mrtvými.
Péče o hroby
V minulosti se hroby neudržovaly tak pečlivě jako dnes. Často je zarostla tráva, a když ji rodina osekala, vadilo to hrobníkům – ti si tam totiž pěstovali zeleninu, sekali trávu pro dobytek, nebo pásli zvířata.
Větší a ozdobnější hroby se začaly objevovat až ke konci 19. století, nejprve ve městech a postupně i na venkově. Většina měla jen jednoduché označení, nápisy byly vzácné. Bohatší rodiny si mohly dovolit dřevěný či kovový kříž. Ve středních Čechách se používaly barevné kříže – červený pro svobodné a černý pro ženaté nebo vdané. Zhruba na přelomu století začaly být běžné věnce a zapalování svíček při výročí úmrtí nebo o Dušičkách.
Pohřební zvyky se u nás výrazně lišily kraj od kraje. Ostatně právě u pohřbů platí snad nejvíc ono rčení: „Jiný kraj, jiný mrav.“ Pokud jste sami zažili nějakou další tradici, která se u vás dodržovala, budeme rádi, když se o ni podělíte – napište nám na info@pohrebnipruvodci.cz.
Autorka je etnoložka a pohřební průvodkyně Adriana Kábová.
Zdroje:
KAŠOVÁ, Lucie. Rituály, zvyky a tradice při pohřbívání ve 21. století v Jílovém u Prahy. Diplomová práce, vedoucí Hošek, Pavel. Univerzita Karlova, Evangelická teologická fakulta, Katedra religionistiky, 2011.
NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha, Vyšehrad, 2004.
NEŠPOROVÁ, Olga. Století proměn v pohřbívání: Od církevního uložení do země ke zpopelnění bez obřadu. Český lid, 100, 2, 2013.
ŠROM, Boh. O selském životě v okrese jílovském, rukopis, 1895.
ŽIPEK, Josef. Pověry, obyčeje o nemoci, smrti a pohřbu na Strakonicku. Český lid, 4: 533–535, 1895.
Digitální fotoarchiv Šechtl a Voseček
A beautiful funeral? Yes, it's possible. Oleg Vojtíšek for Marianne magazine.
To borrow the words of Oleg Vojtíšek, their organization's effort is to change something that was perceived as depressing, bad, and terrible into something beautiful that helps and reconciles.
"Fortunately, today you can organize a funeral ceremony according to your wishes," says Oleg Vojtíšek, founder of Funeral Guides, in an interview for Marianne magazine. Those who have done it this way agree that it was a beautiful experience.
"A funeral that is personal helps," confirms my assumption Oleg Vojtíšek, founder of Funeral Guides, an association that helps bereaved families organize a more personal farewell to their deceased.
"It should take place in a place that is connected to the person, where they liked it or where we want to go to remember them. For example, by the river, in the park, in the villa.
With people who loved him and they loved him, or maybe they didn't, but they want to reconcile," he continues.
"What makes me happiest is that people come up with their own ideas about where the ceremony will be and what will happen there. They call us with a specific idea, and we just help them refine it and make it happen. The result is truly their ceremony, personal, reflecting how the deceased lived and how they lived with them," she optimistically notes.
How to talk about death and why are we afraid of it? Adriana and Oleg for iGlanc.
"Grandma went to heaven."☁️
How many times have you used 'heaven' when your child asked you where grandma disappeared to?
We think we're making it easier for the child, that they're still too young to understand the complexities of death. And mainly, so they don't fear that death will strike someone else.😱
But we don't think about the fact that around the age of ten, a child will inevitably become aware of death on their own; we're programmed that way. By planting false ideas in their head, we're only making it harder for them to understand death.
What's the right and wrong way to do it? We asked our colleague about her own experiences:
🐶 When the family dog died, her parents were silent about it for three days. When she started asking about him, they said he had simply left.
💔 She remembers very well the moment she realized death existed: she must have been around nine, she was in her children's room, getting ready to sleep. And suddenly it occurred to her that her parents would die one day, just like it happens in the action movies on TV that her parents fall asleep to in the evenings. She spent the rest of the night crying. She never confided in her parents about it.
❤️ A few years later, however, she experienced the death of her beloved guinea pig the way it should be. She took care of him when he was sick and fed him with a syringe when he could no longer eat. After his last breath, she and her dad held a small ceremony. She buried him in his favorite little house.
Children, even the smallest ones, are smarter than we think.👶 If we can't talk about death ourselves, we're just building a barrier – and children will keep the questions that bother them to themselves, until death becomes just a concept that they completely suppress. 💨
🙌 To give children a healthy relationship with death, we need to start with ourselves. Oleg and Adriana talk about how to talk about death with children and how to accept it ourselves in a new article. 🙌
Artificial intelligence brings the dead back to life. Funeral guide warns why to let the deceased sleep
Companies today promise us that they can recreate our deceased mother, daughter, brother, father, grandmother. In other words, they will create a digital avatar with whom you will write, talk, see each other on video, and in virtual reality you can even meet. The death of a loved one affects us like few other things. We miss their presence, we want to talk one last time, see each other one last time, comfort each other, say what we didn't manage to, or correct old wrongs to ease our conscience that everything is okay between us and the deceased.
Funeral guides call it a digital ghost. Just fill in personal data, upload photos, videos or voice recordings, answer a few questions, share profiles from social networks and pay a few dollars. And look, after a few clicks, the loved one "comes back to life" and is there for us again. Is it science fiction, a dream, reality? A real innovation would be if we stopped being so afraid of death and were able to say goodbye to our loved ones in peace and understanding. But no, we also want to physically involve technology in it. Funeral guide Oleg Vojtíšek warns mourners against this, he sees it in his practice every day, digital ghosts do more harm than good.
How to support parents who have lost a baby? And what phrases should you avoid? Adriana Kábová writes for Maminka.cz
In the Czech Republic, the topic of death is often swept under the rug, and the death of an infant is almost doubly taboo. But for many parents, it's a harsh reality. The following tips are based on the experiences of funeral guides, and especially on the recommendations of many parents who have experienced the death of a baby and have encountered various reactions from those around them. Some reactions were very helpful, while others rubbed salt into the wound. Keep in mind that everyone experiences the loss of a child differently, and the points mentioned below are not a completely universal guide.
But you won't mess anything up by talking to the parents honestly and asking them what they find pleasant and what they don't. They will surely appreciate that more than if you were to remain completely silent about the death of their baby or even start avoiding them. It is also important to mention that each parent probably grieves differently, and it is possible that different things from you will help the mother and different things the father of the baby. And don't be afraid of their emotions and tears, they are often the main healing path to healing the rawest grief.
An ecological funeral only in a shroud: is it possible, or not? A debate in Ekonews.
Oleg Vojtíšek, the founder of the Funeral Guides company, is convinced that burial in the ground is legally possible in the Czech Republic even without a coffin.
According to him, the solution is to dig a shallow underground wooden tomb instead of a grave, reinforce it with planks and close it with a solid board made of hardwood. Then place the body wrapped in a scarf made of natural materials in it.
According to the ministry, nothing prevents a funeral without a coffin.
This department has had a working group for two years that deals with so-called green funerals. Recently, the ministry also presented the results of its work to regional hygiene stations. The law does not see any legal obstacle to placing bodies without a coffin.
According to Jiří Královec, spokesman for Cemeteries and Funeral Services of the City of Prague, the Louky vzpomínek (Meadows of Memories) cemetery regulations are currently being created and there is a lively discussion about them. "No responsible cemetery administrator will rush into this (options without a coffin, editor's note) a priori. A stamp from the Ministry of Regional Development will not be enough, many partial powers in the funeral industry are held by other authorities, and one of them is the hygiene station," says Královec.
According to him, the result of the negotiations will most likely be that burials in wooden coffins will begin in the meadow.