Vydali jsme knihu! O čem je?
Víte, že dobrý pohřeb vám může zachránit duševní zdraví?
Umírá vám někdo blízký? Nebo se - čistě teoreticky - chystáte jednou umřít vy? Byli jste na pohřbu, který byl studený, neosobní, a prostě hrozný?
Tahle kniha není o rakvích a věncích. Je o tom, proč pohřby potřebujeme, i když si myslíme, že ne. Je o historkách z podsvětí (doslova), u kterých nebudete vědět, jestli brečet, nebo se smát.
Co je pravda a co je mýtus?
Dá se pohřeb udělat jako oslava života?
A co všechno na něm můžeme dělat?
Čtěte. Protože vy taky umřete.
Objednávejte ze. A pokud použijete v košíku kód "POHREB", máte do 31.8. dopravu ZDARMA.
To je vše? Ne, není! Tady jsou pracovní listy ke knize.
Knihu Pohřební průvodci – o dobrém loučení s těmi, na kterých vám záleží jsme psali jako takovou příručku pro všechny, kteří se na smrt blízkého chtějí připravit. Zatímco si ji budete pročítat, můžete se po každé kapitole zastavit a udělat si takovou malou reflexi. Kniha vám poskytne nejen faktické informace, co je opravdu možné a co ne, ale také na mnohých místech vybízí k zamyšlení.
Otázky v pracovních listech toto “zamýšlení se” dovedou ke konkrétním odpovědím. Můžete je vyplňovat spolu s umírajícím, nebo si je pouze připravit jako takový “návod”, až k úmrtí skutečně dojde. Ať už tedy pohřeb připravujete, přemýšlíte nad ním, nebo jste právě byli vrženi do víru událostí těsně po úmrtí – pomohou vám ven.
V neposlední řadě: ne všechny kapitoly se vás musí týkat. Stejně tak nemusíte vyplňovat všechny pracovní listy. Možná na otázky ještě nebudete mít odpovědi. Je to spíše nástroj, jak o těchto tématech vůbec začít přemýšlet. Tak co – máte dost odvahy?
A zde už jsou ty pracovní listy:
Za jak dlouho po smrti má být pohřeb?
Rozloučení s rakví, nebo s urnou?
Děti na pohřeb patří. Ale jak s nimi mluvit o smrti?
Květiny na pohřbu nejsou jen výzdobou
Rozloučení bez těla – když chybí rakev i urna, neboli symboly a předměty na pohřbu
Pohřeb bez pohřební služby: jde to, ale.
Aquamace a terramace: sen o vodě a zemi
Kde vzít peníze na pohřeb?
Smrt jako příležitost.
Co dělat, až se to stane?
Když náš milovaný zemře, nehledě na to, jak moc to bylo (ne)očekávané, vždy nás to tak trochu “semele”. Možná hned nebudeme vědět, na koho se obrátit, co dělat. Je dobré se tedy nad tím zamyslet dopředu. Co nám v těch chvílích mezi úmrtím a začátkem zařizování pohřbu pomůže?
Vybavujete si nějaký moment z dětství nebo z vyprávění rodičů či prarodičů spojený s úmrtím v rodině? Měla vaše rodina nějaký rituál, gesto nebo zvyk, který ve vás zanechal hluboký dojem? Pokud se můžete ještě zeptat prarodičů, možná je teď ta pravá chvíle – co dělali oni?
Možná máte nějaký rituál sami. Co děláte v těžkých chvílích, díky čemu se cítíte lépe? Možná se rádi procházíte, nebo posloucháte muziku..?
Kromě toho, co je po úmrtí potřeba udělat, je ale také řada věcí, které dělat nemusíte. Možná ale už teď víte, že se do nich budete tlačit: ať už je to úklid, svolání celé rodiny, nebo i jen zvedání telefonů. Napište si sem alespoň 3 věci, které víte, že ihned dělat nemusíte a připomeňte si je, až budete mít pocit, že “musíte”:
Mnoho lidí se bojí dotýkat mrtvého těla. Představte si, že váš milovaný zemřel – co byste pro něj chtěli udělat jako poslední službu? Chtěli byste se ho dotknout, pohladit, omýt ho, obléci? Přijde vám to důležité a hojivé, máte z toho dobrý pocit?
Pokud je to pro vás příliš složité, zkuste se zamyslet nad tím, co kdybyste zemřeli vy. Jak byste chtěli, aby vás bližní opečovali?
Kdo je ten hlavní člověk, kterému zavoláte, až k úmrtí dojde? Měl by to být někdo, kdo vás podrží, komu můžete volat i ve tři ráno a víte, že tam pro vás bude. Neměl by to být někdo, kdo za vás začne vše organizovat – ale někdo, kdo vás vyslechne, pochopí a přijede vám třeba uvařit čaj.
A teď, když jste se zamysleli nad praktickými i duchovními věcmi: sepište si, krok po kroku, co budete dělat, až váš milovaný zemře.
Za jak dlouho po smrti má být pohřeb?
V Česku je pohřeb nejčastěji do 5 dnů od úmrtí. Většina ho chce “mít za sebou” co nejrychleji, ale přitom příprava pohřbu může být velmi hojivá. Pozůstalí se ale třeba bojí “prodlužování bolesti”. Zesnulý už nikam nespěchá – a ani vy nemusíte. Pojďme se zamyslet nad tím, jaký časový horizont je pro nás nejpříjemnější.
Když si představíte, že by pohřeb byl už za 3 dny, co cítíte v těle? A co cítíte při tom, kdyby byl za dva týdny? A za půl roku? Neexistují správné odpovědi, každý to máme nastavené jinak. Chceme jen prozkoumat sami v sobě, kde jsou naše hranice.
Jak jsou na tom vaši příbuzní? Máte pocit, že vás budou tlačit do něčeho, co vám není příjemné – například pohřeb do tří dnů (nebo opak)? Co jim řeknete, pokud nastane situace, že to s nimi budete muset řešit?
Je někdo, kdo by se pravděpodobně nemohl zúčastnit, kdyby byl pohřeb v úterý, ale určitě by přijel, kdyby byl třeba v sobotu? Případně, je někdo, na koho bychom měli určitě počkat déle?
Kdybyste měli týden na to se prohrabovat věcmi zesnulého, co byste chtěli přinést na pohřeb? Kde má album fotek, ve které skříni schovává staré desky a cdčka, případně, dostanete se do jeho Spotify? A pokud byste neměli týden, ale jen tři dny: napište 3 věci, které jsou pro zesnulého osobní a bez kterých by pohřeb neměl být. Klobouk do rakve, píseň od Beatles a modré květiny?
Pokud by vám první pohřeb nepomohl, uspořádali byste druhý? Za jak dlouho a kde? V čem by se lišil?
Když jste teď zapřemýšleli nad tím, co všechno chcete udělat v čase před pohřbem, kolik si myslíte, že na to potřebujete času? Buďte realističtí: započtěte prvotní šok, ale i práci a vlastní kapacitu (pokud budete věci hledat v bytě zesnulého, musíte se tam třeba i několikrát vydat..).
Na jakém místě má být pohřeb?
Někdy se nám stane, že s klienty vymyslíme krásný osobní obřad, ale nakonec se zruší: protože přijde prarodič, který chce “klasiku”. Totiž, smuteční síň na 20 minut a troje písně. Taková je jejich představa o důstojnosti a my proti ní nic veskrze nemáme: ale mladší generace často vnímá, že by to chtěla jinak, jinde, kde se necítí “utlačeni” mramorovým stropem. Dědeček má ale poslední slovo, a tak mu ustoupí. Přitom by ale možná stačilo, kdyby člověk měl více času jim ukázat, že to jde jinde a že to může být příjemné pro všechny. A možná nakonec přijdou i s vlastním nápadem.
Kde byste chtěli, aby se lidé rozloučili s vámi? Máte nějaké místo, které je osobní pro vás? I kdyby to bylo “nepřístojné” nebo “nerealizovatelné” – někdy jde i jen o “esenci” toho místa, zda je to příroda venku, klub uvnitř či honosná vila se zahradou..
Zamysleme se teď, jestli takové místo existovalo pro zesnulého. Kde si ho nejvíce vybavujete, kam on “patřil”? Pokud by pohřeb nešel realizovat přímo tam, dá se místo s podobnou esencí najít i jinde?
Pokud vás doposavad nic nenapadlo, nebo stále váháte, zkusme to vzít ještě z jiného konce: kam chcete chodit vzpomínat vy? Představte si, že uběhly dva roky. Máte den pod psa a obrovskou potřebu si se zesnulým promluvit. Kam automaticky zamíříte? Potřebujete pro svůj klid klasický hrob, kam můžete nosit květiny, nebo to bude spíš konkrétní lavička v parku, lesní pěšina, případně bar?
Je mezi hosty někdo, kdo má ztíženou možnost pohybu? Babička o holi, bratranec na vozíku? Dostal by se takový člověk na námi zvolené místo? Pokud ne, jaká je alternativa? Jiné místo s podobnou esencí? Dvě rozloučení, každé pro jinou skupinu lidí? Účast na dálku, třeba online?
Existuje cokoli, čeho se během průběhu pohřbu obáváte? Že se někdo pohádá, že naopak bude panovat zaryté ticho, že se děti budou nudit a křičet nebo budou vyděšené? Občas nás tyto obavy tak přemohou a vystresují, že je možná lepší obětovat specifické osobní místo a zvolit takové, kde tomu můžeme předcházet. Nemusí být ale o nic méně krásnější – může být třeba posvátné, nebo naopak velmi útulné a domácké.
Teď už možná v hlavě máte pár míst. Poslední cvik: zavřete oči a zkuste si to místo rozloučení nacítit. Jak voní? Je to vůně stromů a hlíny, leštidla na parkety, voní to tam po jídle a kávě? Co slyšíte? Kdybyste si zuli boty, na čem stojíte? Ať už si vybavujete cokoli, je to “ono”? Je to to pravé? Chtěli byste tam se zesnulým stát ruku v ruce?
Plameny, nebo hlína?
Alespoň v této zásadní otázce mívá řada lidí před smrtí jasno: buď chtějí být pohřbeni do země, nebo chtějí být zpopelněni. Je tu ale spousta podotázek, které už většinou tak jasné nebývají. Pokud máte čas si o nich se zesnulým promluvit ještě za života, je to vůbec ta nejlepší možná varianta, protože otázka zpopelnění či uložení do hrobu je nejenom logistická, ale hlavně spirituální: je to poslední věc, kterou by si umírající měl rozhodnout o svém vlastním těle. Proto doporučujeme, aby, pokud to lze, jste se pokusili tuto kapitolu dát dohromady s umírajícím, nebo se do něj alespoň zkusili vcítit.
Ta hlavní otázka je, co si umírající přeje po své smrti. Když si představí tradiční uložení v rakvi do země, dýchá z toho na něj přirozený klid, tradice a návrat k přírodě, nebo ho více děsí klaustrofobní rakev a představa červů? A naopak kremace: je to pro něj očišťující, rychlý a osvobozující proces, nebo ho oheň děsí a bojí se mýtů, které o kremaci panují? Pokud se bojí pouze mýtů, zvládnete mu je objasnit a rozptýlit (na našich sociálních médiích se tomu do hloubky věnujeme, ačkoli některé mýty v sobě špetku pravdy mají – jakože popel opravdu může být z malilililinkaté části někoho jiného, zbytečky, které zbudou po kremaci a v kremulátoru), nebo přes to zkrátka nejede vlak?
Máte už v rodině hrob, kam se po generace ukládají příbuzní? Zcela upřímně teď odpovězte (opět, neexistuje správná odpověď): je to pro vás bezpečný přístav, kam všichni jednou doplují, nebo danajský dar, na kterém každé Dušičky drhnete mech? Vnímáte, že tam zesnulého “obejmou” a přivítají předchozí generace, nebo naopak že bude “izolován” od generace současné?
Pokud rodinný hrob nemáte, ale chtěli byste ho: máte dostatečně času ho sjednat, finančních prostředků ho zařídit a časové kapacity se o něj starat? Budete mít prostor měnit staré květiny, sázet a zalévat živé květy, chodit zapalovat svíčky, navštěvovat ho? Je to pro vás uklidňující, nebo naopak vyčerpávající představa?
Pokud jste neměli šanci si o tomto promluvit se zesnulým, ptejte se sebe: potřebujete ke vzpomínání místo, nebo potřebujete pocit?
Pokud odpovíte místo, kam si zajít, postěžovat, položit svíci – pak je hřbitov dobrá varianta. Pokud k tomu máte i rodinný hrob či hrobku, můžete zesnulého uložit v rakvi, pokud jen urnový, tak urnu. Pokud hrob nemáte, bylo by načase ho začít sjednávat.
V případě, že vás hřbitovy děsí a ke vzpomínání vám stačí spíše fotka, procházka v přírodě a se zesnulým si promluvíte “uvnitř” sama sebe, tak je urna a následná svoboda s nakládáním spíše to pravé.
Tak co – je vám teď to poslední místo odpočinku alespoň trochu jasnější?
Rozloučení s rakví, nebo s urnou?
Ještě než uložíte zesnulého k věčnému odpočinku, předchází tomu rozloučení. A zde je více než na umírajícím na vás se rozhodnout, s čím se chcete loučit – zda ještě s tělem, nebo až s popelem (pokud zvolíte zpopelnění). Nejdříve prozkoumáme váš vztah k rakvi a potom k urně.
Některé lidi rakev a představa mrtvého těla děsí. Jak to máte vy? Kdybyste měli před sebou zavřenou rakev s milovaným člověkem, co by vám běželo hlavou? Měli byste nutkavou potřebu ji otevřít a naposledy ho vidět, dotknout se ho, zkontrolovat, že je vše, jak má být, nebo by vás ta představa spíše paralyzovala a chtěli byste si ho pamatovat "takového, jaký byl"?
Představte si, jak by reagovali ostatní hosté, kdybyste rakev otevřeli a nechali ji otevřenou. Byli by vyděšení? Nebo by se přišli rozloučit? Jste schopni u toho případně podržet děti, které jsou zvědavé a chtějí se podívat tak, aby jim to ale nezpůsobilo trauma? Dokážete jim zodpovídat – možná někdy pro nás nepatřičné – otázky, neokřikovat je? Anebo byste chtěli jako kompromis otevřít rakev pouze před obřadem a rozloučení s tělem udělat dobrovolné?
Možná vás neděsí rakev, ale pouze pohled na mrtvé tělo. Když si tedy rakev představíte zavřenou, přinese vám to větší klid?
Co byste zesnulému “darovali” na cestu, kdybyste se loučili s rakví? Kdybyste na ni mohli fixou něco napsat nebo nakreslit, než navždy zmizí, jaký by to byl vzkaz? Bylo by to jedno slovo, oblíbený citát, nebo třeba jen otisk vaší ruky? Darovali byste zesnulému něco přímo do rakve, jako jeho oblíbené předměty, fotky či plyšáky a přívěsky?
Představa, že (si) člověk sám stluče rakev nebo ji nechá vyrobit podle vlastního návrhu, zní možná nepatřičně. Ale kdybyste mohli: jak by vypadala rakev pro vašeho milovaného?
Poslední, logistické otázky k rakvi: stihnete obřad naplánovat tak, jak chcete, do sedmi dnů? A místo, které jste vybrali – bude to proveditelné tam dostat rakev, přijmou ji tam?
Nyní k urně: co pro vás představuje popel a vůbec proces zpopelnění? Je to pro vás očistný rituál? Jaký vztah potom máte k pozůstatkům, k popelu – je to stále ještě “on”?
U obřadů s urnou nejsou takové ty “velké” momenty: jako je třeba spuštění rakve do hrobu, vynášení rakve, nebo poslední zavření víka. Naopak ale takové obřady bývají intimní a mohou být i velmi spontánní až radostné. Čeho přesně chceme dosáhnout, jaká nálada má rozloučení provázet?
Panují v rodině nějaké neshody ohledně podoby rozloučení? Je pro nás přijatelné, že bychom popel rozdělili, případně urnu půjčili části rodiny k jejich vlastnímu rozloučení?
K čemu je vlastně pohřeb?
Pokud jste si koupili naši knihu a vyplňujete si tento pracovní list, máte tuto otázku pro sebe nejspíše zodpovězenou. Možná ale máte členy v rodině, kteří to tak nemají. Tato část tedy slouží i pro vás i pro ně, abyste si urovnali priority a zodpověděli si na otázku, zda rozloučení se zesnulým potřebujete a proč.
Co vám (a okolí) pomůže uvědomit si, že zesnulý opravdu odešel, pokud neuděláte pohřeb? Možná jste při něm vy sami neseděli v nemocnici, nebo pokud odešel náhle, možná, že se vám budou ozývat mnozí jeho přátelé. Jak to oznámíte jim?
Kdyby vám milovaný řekl, že žádný pohřeb nechce – jak byste to cítili vy? Když si představíte, že váš milovaný jednoho dne odejde a tím to končí, jaké z toho máte pocity? Je pro vás důležitější splnit jeho “poslední přání”, nebo máte nutkavou potřebu dopsat tu poslední tečku?
Představte si, že máte možnost napsat jeden poslední, naprosto upřímný dopis, který pak s rakví nebo urnou nenávratně zmizí. Nikdo jiný ho nebude číst. Je něco, co ze sebe potřebujete dostat a chcete, aby to zesnulý věděl? Omluva, vyznání, nebo možná jen vztek?
Cítíte, že “jste mohli udělat víc”? Kdybyste měli pro zesnulého udělat jednu jedinou fyzickou, osobní věc, co by to bylo? Třeba kdybyste mu mohli uplést věnec, stlouct lavičku se jménem, rozdat jeho sbírku knih těm, které ještě potěší?
Jsou ve vaší rodině křivdy, kvůli kterým se bojíte pohřeb uspořádat? Myslíte, že by je smrt člena rodiny dokázala překonat, že by vás pohřeb mohl aspoň na malou chvíli spojit? Nebo, pokud je zdrojem křivd právě zesnulý, dokázali byste odpustit jemu?
Víte o nějakém posledním přání, které zesnulý měl? Dokážete mu jej splnit?
Které vztahy ve vašem okolí se po odchodu vašeho milovaného pravděpodobně nejvíce změní? Co s tím budete dělat? Budete se snažit ve vztazích pokračovat, odstřihnete je, nebo jak vůbec nastavíte novou realitu mezi vámi a danými lidmi?
Co s popelem zesnulého?
Pokud jste se rozhodli pro uložení do hrobu v rakvi, tak se vás tato část netýká. Protože je ale Česko kremační velmocí a více než 80 % pohřbů jsou právě pohřby žehem, tak je dost velká pravděpodobnost, že na vás teď babička “kouká” z poličky. Už dávno neplatí, že urnu můžete uložit jen na hřbitově, tak si pojďme teď promyslet, jaký způsob uložení je vám nejmilejší.
Přišel již čas se od zesnulého odpoutat? Řada lidí si ji léta nechává doma na poličce, v garáži, ve skříni.. v prvních fázích to může pomoct, ale časem to může tropit neplechu. V jaké fázi jste teď vy? Dokážete si představit, že zesnulého “necháte jít”?
Tradiční hrob nebo kolumbárium nám nabízí obrovskou jistotu – je to pevný bod, kotva, kam můžeme vždycky přijít. Rozptyl v přírodě zase říká něco jiného: ten člověk už není na jednom konkrétním místě, ale zato je všude kolem vás. Co vaši duši uklidňuje víc? Potřebujete ke svému truchlení přesné souřadnice, nebo se cítíte bezpečněji s vědomím, že s ním můžete mluvit v jakémkoliv lese nebo u jakékoliv řeky?
Zkuste si svého milovaného představit jako živel. Ke kterému živlu by měl nejblíž? Potřebuje jeho duše splynout s tekoucí vodou, která smyje všechnu bolest a odnese ji do moře? Nebo se má rozptýlit ve větru na vysoké hoře, aby získala absolutní svobodu? Či naopak potřebuje zapustit kořeny hluboko do země, u paty stromu v tichém lese?
Dělení popela je pro někoho krásným symbolem: láska a vzpomínky přece nejsou vázané na jedno místo a mohou existovat ve více realitách najednou. Pro jiného je to naopak nepřijatelná představa "tříštění" člověka – také ale záleží na množství, někdo by nesnesl rozdělení půl na půl, ale kousek, třeba k zatavení do šperku, zvládne. Co u téhle myšlenky cítíte v těle vy?
Někdy je to, kam popel uložíme, naším úplně posledním darem. Možná splněním snu, který už se za života nestihl. Je nějaké místo, třeba i tisíce kilometrů daleko v zahraničí, o kterém zesnulý celý život mluvil? Dává vám smysl vzít ho na jeho poslední cestu právě tam, i za cenu toho, že se s ním tam sami rozloučíte a nebudete ho mít “ tady za rohem”?
Rozsypání popela je hluboce definitivní krok. Je to to nejčistší, nejzazší “pouštím tě, jsi volný”. Zavřete oči a představte si ten moment, kdy vám popel prokluzuje mezi prsty, nebo ho pomalu unáší proud. Jste na to už připraveni, teď, když jste si promysleli kam? Znamená to pro vás úlevu a vysvobození, nebo vás ta absolutní ztráta kontroly nad tím, co se s ním stane dál, spíše děsí?
PRAVDA - o přípravě pohřbu.
V kapitole o PRAVDĚ poskytujeme velmi jasné a průvodné otázky k výběru pohřební služby a přípravě obřadu. Zkusme si na ně v těchto cvíčení zodpovědět doopravdy.
Pokud již máte nebo teprve vybíráte pohřební službu, vypište si sem princip PRAVDA a zamyslete se, zda to pro vás vybraná pohřební služba splňuje.
P
R
A
V
D
A
Kdyby se dotyčný mohl na ten plánovaný obřad podívat, poznal by se v něm? Ladí to s tím, jaký doopravdy byl? Nebo v koutku duše cítíte, že chystáte spíše poslušné divadlo pro vzdálené příbuzné, aby vás “nepomluvili”? Jaký jeden absolutně autentický prvek by tam měl být?
Pokud je ještě čas, je dobré se také zamyslet nad tím, kdo z rodiny se postará o co. Kdo je ten racionální člověk, který s chladnou hlavou zařídí administrativu, a kdo ten, se kterým můžete o půlnoci brečet nad starými fotkami? A ruku na srdce – koho k samotnému rozhodování raději vůbec nepustíte, abyste ochránili vlastní nervy? A vůbec, kdo všechno by měl mít právo rozhodovat o tom, co se stane s tělem? Shodnete se? Pokud ne, jak to budete řešit? A kdo všechno by měl zasahovat do způsobu rozloučení? V čem vám (nebo vy jim) mohou pomoci?
Co dělat na pohřbu?
“Tradičně” se v obřadních síních poslechne pár písní a přečte se smuteční řeč. Možná ale cítíte, že chcete uctít památku zesnulého trochu jinak, trochu osobněji, vám i jemu na míru. Možná mu ještě máte co říct, dát, ukázat. Od toho pohřeb v posledku je, dořešit si vše nedořešené. Zamysleme se tedy nad tím, co vám při pohřbu opravdu pomůže.
Po úmrtí milovaného nám lidé často popisují pocit paralýzy, šoku, jako by se nemohli hnout. Jaká aktivita by vám tento prvotní stav pomohla překonat? Potřebujete něco pevně stisknout, něco roztrhat, spálit, hladit dřevo rakve, nebo zabořit prsty do hlíny? Při představě jaké aktivity cítíte úlevu?
Bohužel vás nemine prohrabování se v pozůstalosti. Mnozí se toho děsí: často jsou to celé byty plné věcí, se kterými je potřeba něco udělat, probrat se jimi, rozdat je, prodat, vyhodit. Je to práce nejen fyzicky vyčerpávající, ale hlavně i psychicky. Zkuste ji ale pojmout léčivě: co jsou ty hlavní věci, které vám zesnulého symbolizují, co určitě nevyhodíte – přinesete je na pohřeb? Sbíral něco, dokážete to dát dohromady a na pohřbu rozdat?
Hudba je velmi silný spouštěč vzpomínek. Zároveň nás naladí na určitou náladu. Zkuste si teď udělat seznam alespoň 5 písní, které byste na obřadu chtěli nechat zahrát. Můžou to být takové, při kterých chcete na zesnulého vzpomínat. Takové, jaké poslouchal on sám, nebo úplně nejlépe takové, které jste s ním poslouchali společně. Mohou být smutné, dramatické, ale i veselé.
Budou na rozloučení kamarádi zesnulého? Nebo rodina, se kterou jste se dlouho neviděli? Možná mají co říct: v hlavách nosí určitě mnoho příběhů, které mohou sdílet. Chcete jim tu šanci dát, aby mohli promluvit nahlas? Často je dobré se domluvit s první “vlaštovkou”, která začne a dodá odvahu ostatním. Napadne vás někdo takový?
Fotky jsou další důležitou připomínkou zesnulého a hlavně vašeho života s ním. Máte je někde poukládané, víte, kde hledat? Vystavíte je tam? Nebo uděláte třeba projekci fotek? Nezapomínejme také na to, že v dnešní době už má každý stovky fotek – možná takové, které jste nikdy neviděli, a pokud lidi nepoprosíte za účelem vystavení na pohřbu, možná je ani nikdy neuvidíte. Koho oslovíte, jestli nějaké vybere a pošle vám je?
Když si představíte zesnulého, jaká aktivita vám k němu nejvíce sedí? Byl to spíše umělec, sportovec, nebo hlavně domácí typ? Dá se to zkonkretizovat do jedné aktivity, kterou si zesnulého můžete připomenout? Třeba tanec, malování na rakev či urnu, nebo sázení stromu?
Máte pocit, že zesnulému ještě máte co říct? Potřebujete se z toho třeba vypsat a nějaku mu to “poslat”? Po kterém živlu byste to poslali nejraději - ať mu to donese kouř z ohně, balonky po větru, nebo lodičky po vodě?
Když jsme si probrali hmat, sluch a zrak, zbývá nám čich a chuť: je nějaké jídlo či pití, které je pro zesnulého typické? Mátový čaj, arabská káva, pořádná svíčková nebo babiččiny vdolky, které se podle jejího receptu vždy zaručeně povedou?
Na pohřbech chceme ideálně “zaujmout” všech pět smyslů, protože skrze ně prožíváme život - a tím pádem jimi vnímáme i zesnulého a můžeme tak na pohřbu jeho život oslavit. Také chceme, aby pohřeb pomohl na druhou stranu i nám: s našimi pocity a problémy. Zkuste si teď udělat seznam věcí, které vám dává smysl na pohřbu udělat, jak pro zesnulého, tak pro vás. A pak z něj vyberte 2-3 nejhlavnější, které opravdu uděláte.
Jak psát smuteční řeč?
U nás si mnozí zvykli na to, že smuteční řeč je životopis. A manažeři z korporátů nyní odpustí, ale já jsem nezažila trapnější smuteční řeč za firmu než takovou, ve které firma nezapomněla zmínit sponzory a jméno nového ředitele, který se s pýchou a hrdostí “ujímá štafety” a povede firmu k ještě vyšším ziskům. Pozbývá to úplně lidskosti: lidé chybují a nejsou dokonalí. Je dobré a léčivé si přiznat, že někdo nebyl perfektní, že se nezachoval vždy správně. Ale my ho milovali i přesto: a o tom má dobrá smuteční řeč vyprávět. O příběhu lidského života. Jak ho tedy popsat?
Na začátek je nejdůležitější otázka, kdo řeč bude psát a číst. Necháte to na pohřební službě? Na faráři? Kdo všechno se k tomu bude vyjadřovat – kdo zná příběhy, povahu, historii daného člověka? Pokud to chcete celé zastat sami, budete toho schopni?
Nyní už k vymýšlení obsahu: ano, říkali jsme, že životopis se tam nehodí. Ale je dobré se i zamyslet, jestli na pohřbu bude někdo, pro koho ten životopis může být obohacující. Přátelé, kolegové, pro které to může být nové. Bude tam někdo takový?
Kdybyste měli dotyčného popsat někomu, kdo ho vůbec neznal, pomocí tří historek (ne vlastností!), které by to byly?
Při čem si na zesnulého vždy vzpomenete? Měl nějaké motto, typický vtip, hlášku, aktivitu? Byl jeho život spjat s konkrétním místem či osobou?
Co dělalo zesnulého člověkem? V čem chyboval, co mohl zlepšit, co vás na něm štvalo? Je něco, co vám opravdu nebude chybět? Vážou se k tomu nějaké vtipné příběhy, které tuto špatnou vlastnost mile ukazují?
Existuje něco, o čem se v rodině dlouho mlčelo (závislost, komplikovaná povaha, křivdy)? Ulevilo by se vám, kdyby to někdo konečně jasně, ale laskavě řekl nahlas? Pohřeb je možná jediná možnost, kdy o tom můžete mluvit a můžete tím něco napravit, třeba spojit rozhádané části rodiny.
Pokud byl odchod zesnulého tragický, co byste potřebovali slyšet vy sami? Co by vám pomohlo, ulehčilo vám, varovalo vás (ve smyslu, že jste třeba nečekali, jak těžké bude nastoupit znovu do auta..)?
Co nejdůležitějšího vás zesnulý naučil, aniž by o tom věděl? Co si berete z jeho života, jaký odkaz tu zanechal? A nemusí to být jen “to dobré” – určitě existují i věci, které naopak po něm nechcete opakovat.
Až řeč skončí, co by si měli lidé odnášet v srdci? Pocit klidu, smíření, nebo chuť si za zesnulého dát panáka a zasmát se?
Zkuste si sem schválně napsat jeden odstavec z řeči. Jaký chcete – úvodní, o nějakém konkrétním příběhu, nebo ten závěrečný. Jaké to je, popisovat zesnulého (a pokud vám nikdo nezemřel, zkuste to sami na sobě)? Dokážete použít slova “zemřel/a” a “smrt”?
Nakonec si sem napište 5 hlavních věcí, které podle vás v řeči musí padnout. Ať už je to příběh, vlastnost, aktivita, hláška, osoba nebo poděkování. Co je opravdu ta “esence” života zesnulého?
Děti na pohřeb patří. Ale jak s nimi mluvit o smrti?
Na našich sociálních sítích panuje o přítomnosti dětí na pohřbu pokaždé velká debata. Někdo tvrdí, že je to traumatizuje (to často pramení z vlastní traumatizující zkušenosti), jiní, že smrt je přirozená součást života a děti ji vidí kolem sebe všude a pořád (vzpomeňme na Disneyho pohádky). Dříve či později je tedy potřeba dětem smrt vysvětlit. Ale jak na to?
Jaká je vaše úplně první vzpomínka na smrt z dětství? Byla to smrt zvířete, příbuzného, nebo scéna ve filmu? Jak s vámi tehdy dospělí mluvili? Měli jste pocit, že vám to vysvětlili dostatečně, že se vám věnovali? Pokud jste si z toho odnesli traumatizující zkušenost, co to podle vás mohlo změnit (a co tedy můžete změnit vy, abyste vašemu dítěti neudělali to samé)?
Z čeho máte největší obavu, když si představíte své dítě na pohřbu? Bojíte se, že se nebude umět chovat, že to bude brát špatně, nebo že bude mít otázky, na které je vám nepříjemné odpovídat? Dá se tomu předejít?
Zkuste si představit, že jste na pohřbu se svým dítětem. Dítě se zeptá “a proč [zesnulý] zemřel? Zemřeš taky? Zemřu i já?” Popřemýšlejte zde nad odpovědí a zkuste si nanečisto vysvětlit rozdíl mezi “živým” a “mrtvým” bez použití metafor.
Které eufemismy (např. “usnul”, “opustil nás”, “vzali si ho andělíčci”) máte tendenci používat? Rozeberte je doslovně – jaké strachy z toho mohou plynout? Například strach usnout, nebo pocit, že vás dědeček neměl rád, když vás opustil..
Všimli jste si v poslední době v přírodě nebo v pohádkách momentu, který by se dal využít k hovoru o umírání? Zvadlá květina, mrtvý brouk na cestě, listí na podzim… jak byste o tom dítěti povyprávěli ve vztahu ke smrti?
Pokud se dítě rozhodne jít na pohřeb, jakou úlohu by tam mohlo mít, aby se cítilo užitečné? Vyberte mu něco, co se hodí k jeho věku a schopnostem.
Květiny na pohřbu nejsou jen výzdobou
Ohledně květin mají někteří jasno předem, pro jiné jsou naprosto nepodstatnou součástí rozloučení. Obdarovávání zesnulého je ale odvěkou tradicí a květiny jsou tím “nejmenším”, čím ho můžeme na cestě obšťastnit. Třeba takové kosatce prý duši zemřelého dělají průvodce, než dojde na druhý břeh; afrikány, které září jako slunce, prý zase duši dovedou zpět k rodině, aby ji mohla ochraňovat. Ať už legendám o květinách věříte či nikoli, nelze jim upírat jedno: při pohledu na ně se cítíte alespoň o píď lépe.
Měl zesnulý sám nějakou oblíbenou květinu, nebo alespoň barvu? Babička určitě něco pěstovala, dědeček možná zase něco sbíral. Dá se něco z toho zakomponovat do vazby?
Kdybyste mohli k rakvi / urně položit jen jednu květinu, co má říkat? Možná každý “nemluví” květomluvou, ale každý jistě víme, že růže značí lásku, lilie nevinnost. Podobně jsou na tom i barvy – modrá je spíše smíření a voda, oranžová zase radost a slunce. Zkuste si zde popsat, co byste chtěli květinou vyjádřit a podle toho zapátrat na internetu.
Občas je snazší přemýšlet nad tím, co nechceme. Sepište si sem svá květinová NE.
Co s květinami od hostů? Chcete je vůbec? Pokud ne, máte nějakou charitu nebo jiný účel, kam by hosté mohli poslat peníze, když budou cítit, že “musí” něco přinést, nějak se přičinit? Přispíval třeba někam zesnulý?
Chtěli byste při obřadu s květinami udělat něco symbolického? Společně uplést věnec, dětem dát složit květinu z lega, poslat je po vodě, nebo je nějak konkrétně rozestavět?
Co se s květinami stane po obřadu? My zajišťujeme i květinové obrazy – možná to je způsob, jak si na ně uchovat vzpomínku, pokud pro vás květina byla opravdu speciální?
Když jste se teď zamysleli nad květinami, zkuste to všechno dát dohromady: vytvořila se vám jakkoli konkrétnější představa? Zkuste sem sepsat zadání pro (imaginární) květinářku (nebo známou nebo kohokoli, kdo by podle vás měl květiny dělat).
Musí se na pohřeb v černém?
Kdysi se na pohřeb chodilo v tom nejlepším, co člověk měl. Nebylo vůbec tak zvláštní, že byl člověk pohřben ve svatebních šatech – protože to byly ty nejsvátečnější, které měl. Dnes už od té svátečnosti ustupujeme, přesto by mělo oblečení na pohřeb značit, že se jedná o něco speciálního. Není a nemá to být den jako každý jiný. Jak toho ale docílit, pokud nechceme jen záplavu černé?
Zamyslete se nad tím, jak se oblékal zesnulý. Byl staromódní nebo naopak extravagantní? Nosil nějaký specifický doplněk nebo barvu? Kdybyste měli vybrat jeden prvek, jaký by to byl?
Oblečení nám slouží jako brnění, pomáhá nám se “cítit” určitým způsobem a patřit do nějakého “týmu” (v saku se na rockovém koncertě budete cítit asi velmi nepatřičně). Jak se chcete cítit na pohřbu? Pomůže vám formálnost a svátečnost, protože prokazuje respekt a úctu? Nebo chcete mít radši volné květinové šaty a sandále, abyste se nad tíživou situaci “povznesli”?
Mnohdy lidé nevědí, zda se jimi vybrané oblečení na pohřeb hodí. Tak si to představte: představte si místo, které jste zvolili, a sebe v tom oblečení, jak stojíte nad rakví či urnou. Stydíte se za to, co máte na sobě? A teď si představte, že tam takhle stojíte oblečení všichni. Co by vám na to řekl zesnulý?
Pokud jste přišli na něco, čím byste pomocí oblečení uctili památku zesnulého (barva, doplněk, nebo i celý styl), zkuste sem napsat, jak to dáte hostům vědět.
Rozloučení bez těla – když chybí rakev i urna, neboli symboly a předměty na pohřbu
Nepřítomnost těla zesnulého na obřadu ještě neznamená, že si ho nelze připomenout jinak. Někteří si to dokonce vyloženě nepřejí: bojí se, že je urna či rakev příliš rozhodí, a chtějí více oslavit život zesnulého než jeho smrt. Proč ne – pojďme tedy přemýšlet, jak si ho tam zhmotnit i jinak.
Zavřete oči a představte si prostor, kde se loučení odehrává. Není tam žádná rakev, žádná urna. Jen ticho a vy. Kam se v tom prostoru upírá vaše pozornost? Co tam vidíte místo rakve?
Vyberte jeden předmět zesnulého. Představte si, že ten předmět může mluvit a vyprávět o svém majiteli. Co by nám o něm řekl, co my ostatní nevíme?
Jak se změní vaše pocity, když se díváte na předmět, který dotyčný miloval? Cítíte větší blízkost, nebo naopak větší prázdnotu?
Milým cvičením je představit si, že byste uměli míchat lektvary. Jaké tři ingredience (jakékoli, předměty nebo i jen vůně) byste vhodili do kotlíku, abyste zesnulého přivolali?
Možná byste chtěli, aby vám takový oltář pomohli vybudovat sami pozůstalí. Třeba stěna s fotkami, kam mohou psát vzkazy, nebo stůl se sladkostmi, kam každý nějakou přinese. Co by ho nejvíce zosobňovalo?
Představte si, že byste všechny vaše city k pozůstalému “vtiskli” jedné věci. Byla by to láska měkká jako plyšový medvídek, nebo tvrdá jako kámen? Cítite třeba vinu, která “bodá jako nůž”? Jak se cítíte, když si představíte, že takový předmět na pohřeb přinesete a zanecháte ho tam spolu s tíživými pocity, které ho mohou provázet?
Ať už bude na rozloučení cokoli, co s tím chcete dělat potom? Cítíte, že to chcete mít nablízku, že to chcete opatrovat, nebo naopak chcete, aby to bylo “někde jinde” – může se to někam darovat, nebo “odevzdat” přírodě, případně, má se to zničit?
Pohřeb v pohybu
Každý, kdo kdy zažil úzkost nebo depresi, dobře ví, že nejtěžší je udělat ten první krok – dát se do pohybu. Další kroky potom přijdou sami, ale rozhodnutí zvednout se z postele a vydat se na cestu předchází neustálé noření se hlouběji a hlouběji do našeho nitra. Proto je důležité se v ten moment vrátit do těla a soustředit se jen na to, co je pro nás automatické, totiž dýchání, pohyb. Co se hýbe, to je živé a jde neustále vpřed. Jak tento rozměr dát i pohřbu?
Zkuste se vcítit do následující situace: právě jste se dozvěděli, že někdo blízký zemřel (pokud vám někdo blízký již zemřel, pokuste se vzpomenout si, co to dělalo s vaším tělem). Zkuste do obrázku zmapovat, kde cítíte tíhu. Jakou má barvu, jaký má tvar? Je to modrý uzel v břiše, červená střelná rána v srdci, nebo černý sliz na hrudi?
A potom zkuste opak: které části vlastního těla vnímáte jako “bezpečné”, o které se můžete “opřít”? Také jim přisuďte barvu, místo a tvar.
Teď když máte tělesnou “mapu” vašeho smutku (ale i bezpečí), napadá vás, jak můžete pomoci částem postiženým smutkem? Jaké svaly kolem nich můžete rozpohybovat, aby se uzel rozmotal, rána zacelila, sliz se odplavil? Případně, máte polohy, ve kterých se cítíte v časech nepohody dobře (například v klubíčku)?
Kdybyste měli se zesnulým projít jeho “poslední trasu”, kudy by vedla? Co byste cestou dělali? Byl by to pomalý, nebo rychlý pohyb? Případně, jaká aktivita by byla ta vaše poslední?
Jak si můžete smutek “odpracovat”? Souzníte s některou myšlenkou zmíněnou v knize?
Pokud máme pohřeb v pohybu, je dobré pohyb něčím zakončit: vyjít na kopec, vhodit hlínu do hrobu, uklonit se. Opona se zatáhne, světla pohasnou, představení skončilo. Fyzicky ucítíte, jak se (alespoň malá) část smutku odplavuje spolu s adrenalinem, endorfiny a dalšími hormony spojenými s fyzickou aktivitou. Jaké finální symbolické gesto by mělo pohřeb ukončit?
Pohřeb v pohybu může mít různé podoby: nyní zkuste napsat, která by vám osobně nejvíce pomohla se zbavit té tíhy, kterou jste identifikovali v prvním cvičení. Jak by to celé vypadalo? Příklad: uzel třeba rozmotáte tím, že pohřeb bude venku, kde se pořádně nadechnete a budete se moci volně hýbat do všech stran. Ránu začnete léčit, když se srdce trochu rozbuší a připomene vám, že jste stále naživu – třeba při průvodu. Sliz zase potřebuje odplavit: možná by vám pomohlo se při něčem pořádně zapotit, něco na pohřeb vyrobit vlastníma rukama?
Pohřeb v náruči přírody
Ještě stále se občas setkáte s přesvědčením, že popel zesnulého se smí uložit pouze na hřbitově a že rakev může být pouze ve smuteční síni či v kostele, než se uloží do hrobu. Není to už dávno pravda. To nám otevírá celou řadu možností, kde se můžeme se zesnulým rozloučit a kam na něj můžeme chodit vzpomínat.
Tohle cvičení nezvládnete, dokud nevyjdete ven, ale: zkuste jít do přírody. Ideálně trochu mimo město, ale městský park úplně stačí. Pokud máte odvahu (a je na to počasí), zkuste si v trávě zout boty. Zavřete oči - vnímejte poryv větru, slunce na kůži (nebo naopak štiplavý mráz), zvuky kolem. Představte si, že tady na tomto místě se loučíte. Pod těmito oblaky, mezi těmito stromy, klidně si i představte, že i v této půdě by zesnulý byl pohřben. Jak to na vás celé působí?
Jaký živel je vám pro váš smutek nejbližší? Jak se s ním dá pracovat na pohřbu? Země nám třeba dává květiny, kamínky, šišky, dá se z nich něco vytvořit a oslavit tak život zesnulého. Po vodě zase můžeme něco poslat, aby to od nás odplavila. Oheň spálí naše slova, kterých se třeba bojíme, do větru lze zase vyšeptat předtím nevyřčené..
Jak moc se bojíte scénáře, že ten den nebude nejlepší počasí? Děsí vás představa, že bude pršet nebo napadne sněhová nadílka? Uklidní vás třeba nějaký plán B – deštníky, deky, teplý čaj, nebo ani to ne?
Ne každé místo venku se hodí k pohřbu: pokud ještě nemáte žádné konkrétní, zkuste se podívat do mapy a nějaká blízká místa obhlédnout (památníky, lesy nebo vyhlídky jsou docela oblíbené). Dá se tam relativně dobře dostat? Je tam dostatečně místa, nebývá tam příliš lidí?
Pokud byste tedy měli uspořádat pohřeb v přírodě, kde to bude? Jak do obřadu přírodu začleníte?
Pohřeb a ekologie
Ekologie není jen téma pro mladou generaci. Jen ti starší to nazývají jinak - “skromnost”. Když chce babička zemřít “skromně”, opravdu tím může myslet ekologicky (papírovou rakev, bez okázalých květin, bez věnce v celofánu na hrobě). Ne vždy se ta moderní ekologie plně protíná s představou skromnosti (rozumějme co nejnižší ceny), ale existují způsoby, jakými s trochou kompromisu vyhovět všem: zákonům, skromné babičce i ekologicky smýšlející vnučce.
Cítíte tlak, že pohřeb musí být “eko”, aby byl správný? Kde se ve vás ten pocit bere a jak moc odpovídá hodnotám člověka, se kterým se loučíte? Není to pro vás jen další bič, kterým na sebe házet vinu?
Jak píšeme v knize, problematika toho, co je eko doopravdy, co je “eko na oko” a ještě co je u nás zákonné a přípustné, je spletitá. Nicméně, nejlepší je vždy něco udělat sám a sám se ujistit, že v tom není plast, že to necestovalo přes půlku planety. Je něco (rakev, květiny, oblečení), co můžete vyrobit sami z materiálů, které jsou opravdu ekologické?
Pokud by si vaše maminka přála na pohřbu konkrétní květinu, která se musí dovézt z dálky, dovolili byste si ji koupit bez pocitu viny? Zvládnete toto smýšlení aplikovat na vše, co by si zesnulý mohl přát? A co přání pozůstalých – co když část rodiny nebude chtít to nejekologičtější řešení. Dokážete se s tím smířit, vykomunikovat to? Jak?
Dokonale ekologický pohřeb v naší krajině není úplně možný (jako ostatně celý náš život, člověk se může snažit jen o minimalizaci vlastní stopy): napište si sem teď 3 věci, o kterých víte, že nejsou nejekologičtější, a proti nim 3 věci, kterými se je pokusíte vyvážit (např. lakovaná rakev z dovozu – květiny ze zahrady).
Lesní a luční hřbitovy
Je až s podivem, že taková “pro-lesní” kultura jako Češi má tak málo lesních hřbitovů. My se domníváme, že o nich zkrátka a dobře lidé nevědí – a přitom máme tolik skvělých variant od těch konzervativních (klasický hřbitov v lese) až po ty nejdivočejší (lesní pohřebiště).
Pokud volíme lesní či luční hřbitov, je potřeba zvážit potřeby všech pozůstalých, zejména těch starších (ale nebojme se popel třeba rozdělit, pokud nám to není proti srsti). V knize nabízíme čtyři možnosti od té nejbezpečnější po tu nejpřírodnější. Kam až na této škále sahá vaše potřeba pohodlí?
Potřebujete mít jméno zesnulého někde pevně napsané, na cedulce nebo tak? Nebo vám stačí vědět, že “tohle je ten dub”? Je také dobré si uvědomit, že bez přesné dokumentace o místě rozptylu/vsypu může památeční místo zaniknout spolu s vámi, nanejvýš vašimi dětmi – je to uklidňující? Případně, jak to ošetříte, pokud cedulka nebude?
Jste smíření s tím, že se místo po čase změní? A pokud ne místo samotné, tak spousta věcí kolem něj (stromy vzrostou, možná se některé pokácí atp.)?
V souladu se vším, nad čím jste teď přemýšleli, pohledejte možnosti. Můžete se podívat na naše stránky, na seznam přírodních pohřebišť. Se kterými nejvíce souzníte?