Poslední rozloučení v 19. století
Spousta lidí si dnes přeje umírat doma, obklopeni svými blízkými. V minulosti to bylo naprosto běžné – hlavně na venkově, kde se s odchodem člověka pojilo množství tradic a zvyků. Tyto rituály měly za cíl symbolicky přerušit pouta, která zesnulého vázala k rodině a sousedům, a zároveň ho uvítat ve světě mrtvých. V článku se věnuji tomu, jak se u nás na venkově v 19. století prožívalo umírání a pohřeb. Mnohé z tehdejších zvyků dodnes přežívají – i když třeba jen ve zjednodušené podobě.
Pohřební obřady byly vždy provázené celou řadou rituálů.
Umírání
Když někdo dlouhodobě stonal, sousedé mu nosili všemožná léčiva a rodina se modlila za jeho uzdravení. Pokud nemocný cítil, že se blíží jeho poslední chvíle, loučil se s rodinou i přáteli, uděloval jim požehnání a vydával poslední pokyny ohledně rozdělení pozůstalého majetku. Zároveň se tím ale vytvářel prostor k předání vzkazů těm, kteří už zemřeli. Lidé využívali blížící se smrt jako příležitost poslat pozdravy do "onoho světa" – vyprávěli o tom, co se ve vsi událo; o neštěstích, vojně, ale i o tom, po kom se jim stýská.
“Teta Hotáková prosila: Pozdravujte tam mýho muže - Martina - ha povězte mu, že sme v lítě vyhoříli… Našim pověz, že Šimona letos vodvedli, ha že huž narukoval do Plzni. Vdovec, který před pěti lety pochoval ženu, připomínal důtklivě: Mou Manku teký pozdravuj, řekni jí, že zapomít nemůžu ha nemůžu. Po celé dopoledne chodili do stavení lidi se svými bolestmi a tužbami, a stařenka se usmívala, modlila se a slibovala, že všechno věrně vyřídí..”
– Jindřich Šimon Baar z Postřekova na Chodsku. In: Navrátilová. 2004: 189.
Znamení
Když křičel kulíšek nebo vyla na dvoře fena, říkalo se, že se blíží smrt. Ve středních Čechách si ji představovali jako ženskou postavu v papírových šatech stojící u postele umírajícího. Předzvěstí blížícího se konce bylo i náhlé zastavení hodin nebo podivné zvuky v domě – “jako když práskne prutem o truhlu”.
O Velikonocích chodíval na Provodní neděli (dnes Bílá neděle) průvod na hřbitov.
Oznamování úmrtí
Jakmile člověk naposledy vydechl, bylo třeba vzbudit všechny, kdo v domě spali. Pokud zemřel hospodář, jeho odchod se oznamoval i zvířatům – psovi, koním, včelám, dokonce ovocným stromům. Když zemřela hospodyně, říkalo se to především drůbeži a dobytku. V domě se zastavovaly hodiny, přikrývaly se zrcadla a obrazy, zavíraly se zesnulému oči, aby si "nevyhlédl" někoho dalšího, a podvazovala se mu brada, aby „nespolkl“ někoho z rodiny. Všechno se dělalo s úctou k tělu, protože se věřilo, že duše zůstává s tělem až do pohřbu. I proto se obracely nádoby dnem vzhůru, aby se duše neměla kam ukrýt. V některých oblastech se po úmrtí otevíralo okno, jinde se naopak zavíralo – záleželo na tom, zda lidé věřili, že duše má zůstat, nebo má naopak odejít.
I dnes může na vesnici polední umíráček prozradit, že někdo zemřel. V některých regionech se dříve „zatrhávalo“ zvonem – třikrát za muže, dvakrát za ženu a jednou za dítě.
Rodina pak pověřila někoho, kdo obešel sousedy a sdělil jim, co se stalo. Za to dostal drobnou výslužku – něco k zakousnutí nebo peníze – ale nikdy nesměl vstoupit do domu. Tento zvyk později nahradila parte v místních novinách.
Uložení do rakve
Než se tělo uložilo do rakve, omyla ho starší žena z rodiny nebo příbuzenstva. Vše, co se při tom dotklo mrtvého, se už dál nepoužívalo – pálilo se, nebo zakopalo. Voda se vylévala do nevyužívaného kouta zahrady, kam se běžně nechodilo a nic se tam nepěstovalo. Zesnulý byl položen na bílé prostěradlo, případně na umrlčí prkno v chladné komoře, hlavou otočený k východu.
Rakev vyráběl místní truhlář na míru a před použitím se vysvětila svěcenou vodou. Tělo oblékal někdo z rodiny – často do lněného šatu nebo do svatebních šatů, ruce se zkřížily na prsou a vložil se mezi ně svatý obrázek. Přidával se růženec, křížek, modlitební knížka nebo osobní věci. Tělo pak bylo vystaveno v domě. Boty se nedávaly – byly drahé a předávaly se dál. V 19. století byla rakev obvykle černá. Pro ty, co zemřeli svobodní, však někdy červená.
Do rakve se často přidávaly i věci, které měl zesnulý rád – tabák, alkohol, kniha, fotografie nebo i hudební nástroje..
Naříkání a poslední návštěvy
Rodinu i zesnulého přicházeli navštívit sousedé a známí. Modlili se, loučili se, a vedle těla bývala svěcená voda k pokřižování. Zvali se i žebráci, kteří se modlili za zesnulého, a žebračky – známé jako plačky – jej hlasitě oplakávaly. V některých krajích modlitby probíhaly celou noc. Hosté zpívali s rodinou pohřební písně, a kromě modliteb se podával čaj, káva, drobné pohoštění a nechyběl ani alkohol. Výslužku si hosté často odnášeli domů.
Vynášení zemřelého z domu smutku
Rakev se zavírala až těsně před odchodem na hřbitov – tak, aby se se zesnulým mohl každý rozloučit až do úplně poslední chvíle. Samotné zatloukání víka často provázely silné emoce, pláč a nářek. Rakev se z domu vždy vynášela nohama napřed – mělo to zabránit tomu, aby se zesnulý "vracel zpět". Tento zvyk přetrval dodnes.
Práh domu měl symbolický význam, představoval hranici domu. Při přenášení rakve se nad ním buď třikrát zhouplo, kleplo, nebo se nad ním udělal symbol kříže. V případě, že zemřela žena v šestinedělí, rakev nesly ženy. Podobně platilo, že ženatého nesli ženatí, svobodného svobodní.
Rakev nosili nejčastěji muži, obvykle ženatí. Dříve se rakev nesla na márách, dnes už bývá častěji uchopena za madla.
Pohřební průvod
Z domu smutku se rakev nesla ke kostelu nebo přímo na hřbitov – buď na márách, nebo na voze taženém koňmi. Když se jelo vozem, nejdříve se třikrát couvlo. Během cesty se lidé modlili, někde vedl modlitbu zpěvák.
Na konci vesnice, často u božích muk, se přítomní naposledy obraceli k ostatním se žádostí o odpuštění:
„Sousedé a sousedky, jestli vám nebožtík (nebožka) za živa v čem ublížil/a, prosím vás pro Boha a pro všechny svaté ponejprv, podruhé, potřetí, odpusťte mu (jí) to!‘ Přítomní sborem odpoví: ‚Odpusť mu (jí) Pán Bůh.“
– Žipek, 1895: 534. In Nešporová, 2013: 188.
Pokud byl kostel či hřbitov daleko, malé děti a starší lidé doprovázeli průvod jen na okraj vsi.
Dnes se rakev nejčastěji převáží autem, ale dříve ji muži nesli v rukou, až později v kočáře.
Obřad na hřbitově
Po příchodu na hřbitov se konal církevní obřad, během kterého kněz pronesl řeč, hrob posvětil a rakev byla spuštěna dolů. Lidé obvykle neudrželi slzy – pláč a smutek doprovázely celý rituál.
Dodnes je běžné, že se na rakev hodí třikrát hrst hlíny – připomínka, že všichni jednou skončíme stejně. V některých krajích se navíc v den pohřbu stlala postel zesnulého: pokud zůstala neporušená i další den ráno, věřilo se, že se duše už nevrátila.
Nebožtík býval dříve uložen ještě tentýž den, co zemřel. Mohlo se ale stát, že se pohřbil omylem zaživa – lidé se o úmrtí ujišťovali různě, například mu kapali vosk na hruď nebo přikládali peříčko k ústům. Právě kvůli tomu bylo v roce 1771 nařízeno, že každý kostel musí mít umrlčí komoru, kde tělo zůstane minimálně 48 hodin. Ve skutečnosti se to ale dodržovalo až mnohem později.
Kar
Po pohřbu zvala rodina hosty – příbuzné, přátele, ale také kněze, plačky, hrobníka či nosiče – na pohřební hostinu. Podávala se jednoduchá jídla jako kaše, chléb, mléko, a často i alkohol.
Posmrtná svatba
U svobodných zesnulých se často objevovaly svatební prvky – mělo to doplnit životní cyklus, který smrt přerušila. Zemřelí mladík či dívka byli oblečeni do svatebních šatů a někdo z vrstevníků se symbolicky zhostil role ženicha nebo nevěsty a šel za rakví. V některých krajích průvod doprovázely dvě postavy – bílá a černá nevěsta. Ta černá nesla zlomenou svíci jako symbol zmařeného života.
Družičky často vyprovázely zesnulého od domu, a hostina, která následovala, se neformálně nazývala věneček, veselka nebo přímo svatba. Lidé se tam společně najedli, pili a tančili. Nechyběl ani chléb.
Tradice bílé a černé nevěsty se v některých oblastech Česka a Slovenska udržela dodnes.
Období smutku
Po pohřbu následovalo období truchlení, ženy nosily černý oděv nebo alespoň černou pásku na rukávu. Po dobu jednoho roku se nesměla konat svatba a rodina se neúčastnila tanečních zábav ani veselí.
Přehnaný smutek ale nebyl vítán – říkalo se, že zbytečně zneklidňuje duši zesnulého. Smutnilo se hlavně při výročí smrti a narození, o Dušičkách nebo o Vánocích.
Návštěva hřbitova o Dušičkách je dodnes důležitým zvykem. Dříve se při této příležitosti peklo zvláštní pečivo z bílé mouky – říkalo se mu dušičky, kosti svatých, caletky nebo boží kosti. Rozdávalo se dětem a žebrákům. Věřilo se, že právě oni mají blízko k duchovnímu světu a mohou zprostředkovat kontakt s mrtvými.
Péče o hroby
V minulosti se hroby neudržovaly tak pečlivě jako dnes. Často je zarostla tráva, a když ji rodina osekala, vadilo to hrobníkům – ti si tam totiž pěstovali zeleninu, sekali trávu pro dobytek, nebo pásli zvířata.
Větší a ozdobnější hroby se začaly objevovat až ke konci 19. století, nejprve ve městech a postupně i na venkově. Většina měla jen jednoduché označení, nápisy byly vzácné. Bohatší rodiny si mohly dovolit dřevěný či kovový kříž. Ve středních Čechách se používaly barevné kříže – červený pro svobodné a černý pro ženaté nebo vdané. Zhruba na přelomu století začaly být běžné věnce a zapalování svíček při výročí úmrtí nebo o Dušičkách.
Pohřební zvyky se u nás výrazně lišily kraj od kraje. Ostatně právě u pohřbů platí snad nejvíc ono rčení: „Jiný kraj, jiný mrav.“ Pokud jste sami zažili nějakou další tradici, která se u vás dodržovala, budeme rádi, když se o ni podělíte – napište nám na info@pohrebnipruvodci.cz.
Autorka je etnoložka a pohřební průvodkyně Adriana Kábová.
Zdroje:
KAŠOVÁ, Lucie. Rituály, zvyky a tradice při pohřbívání ve 21. století v Jílovém u Prahy. Diplomová práce, vedoucí Hošek, Pavel. Univerzita Karlova, Evangelická teologická fakulta, Katedra religionistiky, 2011.
NAVRÁTILOVÁ, Alexandra. Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha, Vyšehrad, 2004.
NEŠPOROVÁ, Olga. Století proměn v pohřbívání: Od církevního uložení do země ke zpopelnění bez obřadu. Český lid, 100, 2, 2013.
ŠROM, Boh. O selském životě v okrese jílovském, rukopis, 1895.
ŽIPEK, Josef. Pověry, obyčeje o nemoci, smrti a pohřbu na Strakonicku. Český lid, 4: 533–535, 1895.
Digitální fotoarchiv Šechtl a Voseček
Jak mluvit o smrti a proč se toho bojíme? Adriana a Oleg pro iGlanc.
“Babička odešla do nebíčka.”🌌
Kolikrát jste si nebíčkem vypomohli, když se vás dítě zeptalo, kam zmizela babička?
Myslíme si, že tím dítěti ulevíme, že je ještě příliš malé na to, aby chápalo komplikovanost smrti. A hlavně aby se nebálo, že smrt postihne někoho dalšího.😱
Vůbec ale nemyslíme na to, že kolem desátého věku života si dítě smrt nutně uvědomí samo, jsme tak naprogramovaní. Tím, že mu do hlavy vsadíme falešné představy, mu akorát toto pochopení smrti ztěžujeme.
Jak se to dělat má a nemá? Zeptali jsme se naší kolegyně na její vlastní zkušenosti:
🐶Když zemřel rodinný pes, rodiče o tom tři dny mlčeli. Když se po něm začala ptát, řekli, že zkrátka odešel.
💔Velmi dobře si pak pamatuje na moment, kdy si uvědomila existenci smrti: mohlo jí být kolem devíti, byla v dětském pokojíčku, chystala se spát. A najednou jí došlo, že rodiče jednou umřou, stejně jako se to děje v akčních filmech v televizi, u kterých rodiče po večerech usínají. Zbytek noci strávila pláčem. Rodičům se s tím nikdy nesvěřila.
❤️🩹O pár let později si pak ale prošla smrtí milovaného morčátka tak, jak se to má. Starala se o něj v nemoci a krmila ho stříkačkou, když už nemohlo jíst. Po posledním vydechnutí pak uspořádali s tátou malý obřad. Pohřbila ho v oblíbeném domečku.
Děti, i ty nejmenší, jsou chytřejší, než si myslíme.👶Pokud o smrti neumíme mluvit sami, vybudujeme tím akorát bariéru – a děti si otázky, které je trápí, nechají pro sebe, až se ze smrti stane pouze jakýsi koncept, který úplně potlačí. 💨
🙌Abychom dětem předali zdravý vztah ke smrti, musíme začít sami u sebe. O tom, jak o smrti mluvit s dětmi a jak ji sami přijmout, mluví Oleg a Adriana v novém článku.🙌
Mexické Día de Muertos jsme přetvořili do českého Obřadu vzpomínání - s Petrou Ponocnou
💀Že v Mexiku na Día de Muertos oslavují smrt?💀
Je to fascinace smrtí, kdy si neustále každý rok připomínáme staré rány?
❌Ale vůbec ne. Naopak: u nás nejsme schopni o smrti kamaráda pořádně mluvit ani po roce. Zastrčíme fotky do alb, uzamkneme vzpomínky, vyházíme oblečení. A nedejbože, aby nás jejich duchové někdy přišly strašit.
V Mexiku naopak pro zesnulé přichystají oltář. Na hrob jim přinesou jejich oblíbené věci a pochutiny. Cukrovými lebkami je lákají zpět k sobě, aby s nimi slavili, aby viděli, že na ně nezapomněli.
Už dlouho mluvíme o tom, že by se na hřbitovy měl vrátit život. 🪅A v Mexiku to velmi dobře umějí! 🪅
🧡Zdobí hroby barevnými květinami.
🧡Během oslav svátku mrtvých jsou na hřbitovech stánky s tacos.
🧡Hrají mariachis.
🧡A rodiny tam přespávají.
Srovnejme to s českými dušičkami🥀 – dokážete si představit, že byste tento rok nešli jenom položit květinu na hrob, ale místo toho uvařili oblíbené jídlo zesnulého a šli si s ním na hřbitov popovídat? Pustili muziku a tančili? Zavzpomínali s dalšími, kteří tam přijdou? Asi ne. Ale můžete třeba sezvat rodinu a společně si zesnulé připomenout. Ať už na dušičky, nebo mimo – a ať už s naší pomocí, nebo sami. Inspirujte se námi třeba zde: https://www.pohrebnipruvodci.cz/obrad-vzpominani
Truchlení je u nás nemoc, kterou je potřeba léčit a která má jasně stanovený konec. V Mexiku nikdo neočekává, že pohřbem truchlení končí a vše je jako předtím, naopak se k němu každý rok vrací, přirozeně, jak to má v životě být.
K tomu si i my tady myslíme, že jsme vynalezli svépomocné skupiny – třeba pro oběti autonehod.
Přitom v Mexiku mají celonárodně určené dny pro různé konkrétní smrti: a lidé tak mohou sdílet své zkušenosti s lidmi se stejným osudem.
🇲🇽 Vůbec, o Mexiku toho jde říci spousta. A my jsme si právě o něm povídali v podcastu s naší kolegyní Petrou Ponocnou a pokud vás to taky zajímá, nalaďte nás na Spotify. 🇲🇽
Česká televize: Adriana Kábová ve Výborné show Lucie Výborné - Proč nakupovala obleky pro panenky?
📺 Naše Adriana byla ve Výborné show u Lucie Výborné.
👦 Točili to už před časem, Adriana mezitím už není těhotníá, porodila veselého chlapečka!
👨🚀 Dovíte se tam třeba, odkud je doopravdy její manžel.
🌏 Jak dlouho zůstává doma zemřelý na indonéském ostrově Sumba.
🌍 Jak se na Madagaskaru léčí chřipka.
🧸 Proč nakupovala obleky pro panenky.
💀 No a, samozřejmě, proč se stala pohřební průvodkyní.
Péče o rodiče po smrti dítěte: Alena Peremská
Tento podcast s Alenou Peremskou začíná tím, co se za posledních 10 let změnilo. A změnilo se naštěstí všechno. Bylo normální, že o tématu úmrtí miminek se nemluví, je to tabu, děti se neukazují rodičům, nepojmenovávají se, nepohřbívají se. Má se na "to" rychle zapomenout.
Tak jak se to má dělat správně? Pojďme popořádku.
Jak oznamovat v nemocnici špatné zprávy? Není lepší mlčet? Protože když nic neřeknu, tak přece nic nezkazím.
Není. Když nevíte jak, jděte do toho osobně, lidsky, za sebe. Není chyba ani plakat, naopak, pokud budete plakat, je to vlastně možná to největší, co té rodině můžete dát.
Jak zachovat, nebo dokonce vytvořit vzpomínku na dítě?
Udělejte si společnou fotku (vážně, máme s tím nejlepší zkušenosti). Řekněte si o memorybox. V něm udělejte otisky nožiček, věnujte miminku plyšáka… Víme z praxe, že rodinu to netraumatizuje.
Jak se rozloučit?
Nejdříve v nemocnici: Nemocnice vám má umožnit se s tělíčkem v soukromí rozloučit. Můžete miminko obléci, zaopatřit…ale můžete to udělat i později v pohřební službě.
A potom udělat pohřeb, obřad. Vypustit dítě, rozloučit se. Pomůže to velmi naší psychice, ale i duši dítěte. A pokud nám to pomůže, můžeme dítě i pokřtít - myslíme, že není důležité, zda ten křest platí, ale pokud nám to pomůže, Pán to chápe.
Co pak dělat s dítětem? Kam jej uložit?
Rodiče často volí kremaci, a pak si urnu nechají doma, aby bylo dítě stále s nimi. To je v pořádku (jen doporučujeme nenechávat ji v ložnici). Po čase je však dobré urnu uložit někam dál, na definitivní místo. Můžete udělat "sekundární pohřeb" - uložit popel dítěte na hřbitově, na zahradě, rozptýlit jej třeba na louce, nebo do moře.
Podcast končí velmi osobně - až dojímavě - takže se opravdu vyplatí poslouchat až do konce.
Zdenka Volavá, ředitelka Dlouhé cesty: Co se změní v partnerském vztahu po smrti dítěte?
Zdenka je mámou, které zemřel 21-letý syn. A od roku 2022 je také předsedkyní sdružení Dlouhá cesta. Dlouhá cesta podporuje rodiny, ve kterých zemřelo dítě - v jakémkoliv věku a z jakékoliv příčiny. V tomto podcastu představujeme Dlouhou cestu. Ale zaměříme se i na těžké téma změn v partnerském vztahu po úmrtí dítěte.
„Kdyby mi to někdo pustil deset let předtím nebo pět let předtím, tak bych řekla: to vůbec nejsem já, takhle se nikdy chovat nebudu, takhle jsem se nikdy nechovala. Ale po té ztrátě jsem se tak chovala a vlastně jsem sama sebe nepoznala. Takže mám pocit, že třeba můj muž si musel na moje nový já zvykat daleko víc než já na jeho.“
Jak podpořit rodiče, kterým zemřelo miminko? A jakým frázím se obloukem vyhnout? Píše Adriana Kábová pro Maminka.cz
Téma smrti se v Čechách často zametá pod koberec, smrt kojence je tabu snad dvojnásobné. Jenže pro mnoho rodičů je to bohužel tvrdá realita. Následující tipy jsou založeny na zkušenostech pohřebních průvodců, a hlavně doporučeních mnoha rodičů, kteří smrt miminka zažili a setkávali se s různými reakcemi okolí. Některé jim velmi pomáhaly, jiné jim naopak sypaly sůl do rány. Mějte na paměti, že každý ztrátu dítěte prožívá jinak a níže zmiňované body nejsou naprosto univerzálním návodem.
Nic ale nezkazíte tím, když si s rodiči upřímně promluvíte a zeptáte se, co jim je příjemné a co ne. To jistě ocení více, než kdybyste o smrti jejich miminka úplně mlčeli nebo se jich dokonce začali stranit. Je důležité také zmínit, že každý z rodičů pravděpodobně truchlí jinak a je možné, že jiné věci z vaší strany pomohou mamince a jiné tatínkovi miminka. A nebojte se jejich emocí a slz, jsou často tou hlavní ozdravnou cestou k zahojení nejsyrovějšího žalu.
Český rozhlas Radiožurnál: Adriana Kábová jako host Lucie Výborné. Po bizarní zkušenosti s pohřební službou po smrti svého dítěte jsem se rozhodla pohřebnictví v Čechách změnit.
Adriana Kábová je antropoložka a pohřební průvodkyně.
Už během zkoumání indonéských kultur se dostala na tradiční pohřby, při kterých se obětují zvířata. „Přestože mé téma původně nebylo pohřebnictví, v Indonésii jsem se účastnila pohřbů v první řadě,“ popisuje.
Po vlastní zkušenosti s úmrtím miminka se rozhodla změnit pohřebnictví v České republice a stala se pohřební průvodkyní.
Co všechno tato práce obnáší?
A jak se dokázala vyrovnat se ztrátou dítěte?