Alenka se k Průvodcům se přidala v roce 2021 a osvědčila se ve všech rolích. Kromě tvorby obřadů a řečí s pozůstalými se věnuje tvorbě smutečních oznámení.

Do týmu ji přivedla osobní zkušenost, díky níž neměla příliš pozitivní vztah ke smrti. Proto se rozhodla podílet na změnách v pohřebnictví, aby mohli pohřeb pojmout jako oslavu života jejich blízkého.

Alenka je od přírody veselá a empatická, což promítá i do svých řečí. Těší ji, když v nich pozůstalí naleznou pochopení i útěchu.

Dříve žila v Praze, kde se po studiu personálního řízení věnovala office managementu ve velkých společnostech. Po sedmi letech v metropoli se rozhodla vrátit do rodných Jizerských hor a nyní žije v Liberci, kde se snaží šířit povědomí o nové pohřební kultuře. Když nepomáhá s pohřby, pracuje na personálním oddělení krajské nemocnice.

Veronika se kromě tvorby obřadů a řečí podílí i na článcích, videích a příspěvcích. Zakládá si na tom, aby řeči odrážely osobnost zesnulého i pozůstalých – některé mohou být hluboké a srdceryvné, jiné úsměvné a odlehčené. Záleží jen na vás, jakým způsobem chcete řeč i obřad pojmout. Největším komplimentem pro ni je, když slyší “to bylo přesně, jak by to maminka / babička / sestra napsala”.

Kromě toho je Veronika vystudovaná jazykovědkyně, překladatelka a tlumočnice, navíc pracuje jako lektorka. Mluvit s ní můžete česky, slovensky, anglicky nebo třeba španělsky. Zaslechnout jste ji mohli například na Světě knihy nebo v Oktagonu. Ve svém volném čase se věnuje překladu poezie, hraní videoher a umění. Pokud ji náhodou nepotkáte online, nejspíše bude někde venku na motorce.

Oleg je zakladatelem Pohřebních průvodců. "Původně to byl pokus a dělali jsme to úplně jinak. Ale postupně nám lidi říkali, co chtějí a co ne, a my jsme je poslouchali. Vlastně většinu toho, co dnes děláme, máme z praxe, od klientů: vidíme, co jim doopravdy pomáhá."

S Olegem se potkáte často při prvním kontaktu s námi: bere telefony nebo odpovídá na zprávy. Ale mnoho z klientů provází po celou dobu.

Narodil se v Košicích česko-německým rodičům, studoval v Brně a téměř dvacet let už žije v Praze. Původním povoláním dělal transformační projekty ve firmách, které procházejí velkými změnami: začínal v telekomunikacích, pokračoval například v Alze, České spořitelně nebo v PPF.

Kromě práce jej potkáte s jeho dvěma dětmi, manželkou, v horách, na koncertě, na pivu nebo na maratonu.

Bára pochází z Prahy, studovala krajinářství na Fakultě životního prostředí ČZU a k Pohřebním průvodcům se přidala v roce 2021. Pracuje jako markeťačka a copywriterka na volné noze. Ve volném čase tráví čas v přírodě nebo cestuje po Evropě se svými dvěma pejsky v obytné dodávce jménem Sušenka. Mezi její zájmy patří také gastronomie spolu s ekologickým a etickým životním stylem.

Renata je původní profesí učitelka, která se dlouhodobě věnuje alternativnímu vzdělávání.

O paliativní péči a pohřebnictví se začala zajímat po odchodu své babičky, kterou vyprovodili doma v rodinném kruhu. Tato zkušenost v ní otevřela nový rozměr vnímání života a smrti a ukázala jí, že dokáže zůstat v hlubokém klidu, jasnosti, empatii a podpoře umírajících i pozůstalých. Pocítila touhu tento dar dále rozvíjet, a tak začala docházet jak dobrovolník na oddělení paliativní péče a přidala se k Pohřebním průvodcům.

Renata se ráda toulá přírodou, tančí, chodí do sauny, užívá si čas se svou rodinou a naslouchá autentickým lidským příběhům.

Adriana pochází z Pošumaví, kam se po téměř dvaceti letech života v Praze opět navrátila. Vystudovala antropologii a nepřestává ji fascinovat šíře možných způsobů života na této planetě. Za svůj druhý domov považuje Indonésii, blízký vztah má také k Madagaskaru. V Čechách působí v neziskovém sektoru a v současnosti tráví většinu volného času s rodinou.

K Pohřebním průvodcům ji přivedla nespokojenost se servisem klasické pohřební služby po smrti jejího miminka a touha podílet se na změnách v tomto odvětví. V momentě, kdy jsou pozůstalí ochromeni smrtí blízkého člověka, chce stát po jejich boku, pozorně naslouchat jejich přáním a pomáhat je realizovat. Vnímá dobré rozloučení se zesnulým jako důležitý rituál, který provází lidstvo od jeho počátků a který je podle ní nezbytný pro začátek zdravého truchlení.

Eliška pochází z Mariánských Lázní, ale od střední školy, pokud zrovna není v zahraničí, žije v Praze, kterou si zamilovala.

Už od mala jí bylo blízké téma smrti a tížilo ji, že si o něm neměla s kým promluvit. Až v dospělosti odpustila rodičům, že jí v dětství zakázali účastnit se pohřbů svých blízkých, a tak se nyní snaží podporovat to, aby se na pohřby nahlíželo jinak.

Vždy si ráda kladla filosofické otázky a později se její zájem rozrostl také do oboru psychologie, kde se nejvíce věnuje mezilidským vztahům. Pro svou zvýšenou citlivost a empatii je dobrým posluchačem a snaží se vést druhé ke vzájemnému porozumění a přijmutí jak druhých, tak i sebe sama.

Miluje přírodu, takže ji zajímá také ekologie a její inovatovní mysl ráda vymýšlí, co by se na světě dalo dělat jinak, lépe. Tvoří zatím ale jen na papír nebo na počítači. Kromě psaní také fotí a natáčí videa, a to i na obřadech.

Ve volném čase taky ráda tančí, cestuje a užívá si života naplno.

Hanina je mladá žena s velkou duší, která si nese lásku k životu a lidem ve všem, co dělá. 

Díky přirozené otevřenosti vůči novým příležitostem přesídlila z rodného Brna do Prahy, kde začala studovat podnikovou ekonomiku. Nové prostředí jí umožnilo rozvíjet také kreativní stránku, a to prostřednictvím malby a studia módního návrhářství.

Důležitou roli v životě pro ni hraje i vnitřní klid, který nachází jak v přírodě, tak třeba při péči o pokojové rostliny. Ať už jde o cokoli, věří, že vše potřebuje správnou péči. Nerušenou pozornost, vhodný čas a místo. Za své životní poslání považuje soucítění, a právě tento hluboký cit ji přivedl k práci pohřební průvodkyně. Stará se o to, aby pohřeb nebyl jen truchlením, ale také vzpomínáním a oslavou života. Protože péče spojená se soucitem dokáže proměnit každý okamžik v něco hluboce smysluplného a lidského: a na to si Hanina ve svém srdci najde místo vždy.

Pohřebním průvodcům ji přivedla touha laskavě a vnímavě provázet posledním rozloučením. A nebyla to náhoda – od dětství byla svědkem řady pohřbů, které uměly s respektem a láskou uctít jedinečnost každého životního příběhu. Věří, že i když je ztráta blízkého často osamělou a bolestivou cestou, nemusíme po ní kráčet sami.

Aylani žije v Praze, dětství prožila na Moravě, 10 let studovala a pracovala v USA jako sociální pracovnice. Se smrtí se setkávala pravidelně při doprovázení lidí s onkologickým onemocněním, později se věnovala například podpoře vzdělávání dětí ze slumů v Bangladéši. Posledních 10 let je důležitou součástí jejího života náhradní rodinná péče. S manželem se jako přechodní pěstouni starali o děti, které nemohly vyrůstat ve svých původních rodinách, dnes provází náhradní rodiče v jejich krásné i nelehké roli a věnuje se terapeutickému rodičovství – léčivému přístupu k dětem se vztahovým zraněním.

Naplňuje ji čas s dětmi a laskavá přítomnost v kontaktu s druhými. Příroda je pro ni zdrojem propojení a vyživení – ráda v ní pobývá, zpívá, putuje, spí pod širákem a sbírá bylinky.

Již v průběhu studia antropologie Lucii fascinovaly (nejen) pohřební rituály, které se praktikovaly v různých kulturách světa a především kontrast, s jakým ke smrti přistupujeme v naší společnosti, kde je spíše vytěsňována. K Pohřebním průvodcům se přidala proto, že její vizí je měnit podobu pohřbů k lepšímu a je přesvědčena o tom, že se může jednat o krásný, transformační a léčivý zážitek.

Smrtí a různými druhy rituálů se začala ještě blíže zabývat, když devět dní po porodu přišla o chlapečka, se kterým měla potřebu udělat citlivě a individuálně laděné rozloučení. Jako výtvarnice jeho památku uctila také sérií výstav a ve výtvarném umění vidí velký terapeutický potenciál. Vytváří individuální obrazy ženám (a rodinám), které prošly zkušeností perinatální ztráty, sdílí jejich příběhy, dělá s nimi rozhovory, pořádá na toto téma nejrůznější události a celkově se snaží téma ztráty dítěte odtabuizovávat. Je jí blízký také spirituální přesah, přičemž čerpá ze zkušeností z Peru, které bylo skoro 10 let jejím druhým domovem. Po letech cestování se usadila v Posázaví se svými zvířaty, fenkou Gaiou a třemi kočičkami, které někdy terapeuticky obšťastňují seniory či děti. Zároveň je právě v psychoterapeutickém výcviku.

Na práci u Pohřebních průvodců si cení toho, že jí lidé důvěřují natolik, že s ní sdílejí své příběhy. Váží si možnosti být jim oporou ve chvílích, kdy to nejvíc potřebují. K této práci ji přivedla osobní zkušenost se ztrátou, po které pocítila, jak hluboce může společenské tabu kolem smrti izolovat truchlícího člověka. Právě to ji motivuje pomáhat měnit způsob, jakým o smrti mluvíme – otevřeněji a s větším pochopením.

Ve volném čase ráda čte s kocourem na klíně, poslouchá podcasty, hraje hry nebo se ráda zasměje suchému britskému humoru. Baví ji improvizace, ať už z jeviště či hlediště, a ráda chodí na kabaretní a aerial sports vystoupení. Věnuje se dobrovolnictví v organizacích, které pomáhají lidem i zvířatům.

Baví ji vést s lidmi hlubší rozhovory - ráda vytváří bezpečný prostor, kde se dá mluvit otevřeně - třeba při konverzačních hrách s kartičkami, které pomáhají přirozeně otevírat témata, o nichž se jinak často mlčí. Patří mezi ně duševní zdraví, smrt, mezilidské vztahy nebo další otázky, které se dotýkají smyslu a prožívání.

Eva se k Pohřebním průvodcům dostala skrze svou vášeň k organizování eventů. Krátce po pohřbu babičky v klasické smuteční síni měla možnost zažít obřad s Průvodci. Překvapilo ji, jak krásné může rozloučení být a jak je důležité zapojení pozůstalých, včetně dětí, do celého procesu. Roli průvodce vnímá jako možnost pomáhat lidem v těch nejtěžších chvílích. Ukázat, že pohřeb nemusí znamenat jen černou barvu a slzy. Ráda mluví o rozloučení jako o oslavě života a věří, že správné rozloučení může být velmi léčivé.

Obřady nejčastěji moderuje, a to s cílem provést pozůstalé rozloučením s citem, pokorou a někdy i úsměvem. “Přála bych si, aby měl každý možnost se se svým blízkým rozloučit přesně tak, jak to cítí."

Magda pochází z Plzně. Do týmu ji přivedla vlastní zkušenost – pohřeb babičky v obřadní síni krematoria. Pocit prázdnoty po obřadu i vzpomínka na plakající děti a zajíždějící rakev se pro ni staly silnou motivací uspořádat zcela jiné poslední rozloučení pro svoji sestru, a tak jí do cesty přišli Pohřební průvodci.

Bezprostřední setkání se smrtí ji vedlo k chuti spolupodílet se na rozloučeních, která jsou osobní, niterná a léčivá – jako to se sestrou. Věří, že je nesmírně důležité být v takových chvílích lidem nablízku, naslouchat, poskytnout podporu, nenechat je v tom samotné. Až přijde čas, ráda by provázela pozůstalé na jejich cestě truchlením a smířením se smrtí blízkého člověka.

Volný čas Magda nejčastěji tráví s rodinou v přírodě a v pohybu, ať už pěšky, na kole, nebo na lyžích.

​​Petra již dvanáct let slaví a zkoumá mexické Dušičky, které ji inspirovaly k pořádání vzpomínkového obřadu u Pohřebních průvodců. Rituály vzpomínání na zesnulé vnímá nejen jako možnost zavzpomínat na zesnulé a usmířit se s nimi v našem nitru, ale také jako prostředek psychohygieny.

 Petra vystudovala sociální antropologii a za svůj druhý domov považuje Mexiko, kam se pravidelně vrací. V Čechách pracuje jako výzkumnice v oblasti sociálních věd v soukromé organizaci INESAN. Na antropologickém výzkumu ji nejvíc baví rozhovory a práce s lidmi.

Ve volném čase nejraději cestuje, píše o Mexiku, učí se španělsky, fotí a navštěvuje známé i méně známé hřbitovy.