Co říkat a neříkat rodičům po úmrtí dítěte

Máte ve svém okolí někoho, komu zemřelo miminko nebo i větší dítě? Chtěli byste ho nějak utěšit, ale nevíte jak? Připravte se na to, že rodiče, kterému zemřel syn nebo dcera, utěšit prostě nemůžete, není to v lidských silách. Na druhou stranu mohou být slova mocná a můžete jimi truchlícího rodiče pohladit po duši nebo taky bolavě ranit.

Adriana Kábová

Adriana Kábová na břehu Vltavy, na Střeleckém ostrově

Když mně samotné zemřelo miminko, v mnohém mě překvapily reakce mého okolí. Některé mile, jiné nepříjemně. Nejvíce mě zarazilo, kolik lidí se stáhlo a předstíralo, že se nic nestalo. Uvědomovala jsem si, že asi nevěděli, jak reagovat. Ale vyhýbání se mně nebo alespoň tématu smrti dítěte mě mrzelo asi nejvíce. 



Rodiče se po smrti dítěte často ocitají ve zvláštním vzduchoprázdnu a cítí se osaměle. A to jen proto, že jejich okolí neví, co říct, netuší, co udělat, a tak se raději stáhne a reakci na tak těžkou životní situaci se vyhýbá. Obavy z připomenutí zemřelého dítěte nejsou na místě, rodiče první měsíce jen těžko zvládají vůbec na něco jiného myslet.



Vedle ignorace bývá častým typem reakce úpěnlivá snaha vymyslet něco pozitivního, něco čím rodiče s prázdnou náručí potěšit. Jenže to prostě nemůže fungovat. Rodiče sice vnímají tu snahu o útěchu, absolutně se ale míjí účinkem. 



Někdy jsem žasla nad tím, co mně lidi říkali. Chápu, že asi cítili potřebu nějak mě utěšit nebo potěšit. Ale nejednou to končilo tak, že mi jich vlastně bylo líto. Jak se v tom plácají a neví, co se mnou.



Doporučuji se spíše soustředit na věty, kterými smrt dítěte a tíhu žalu rodičů uznáte. Prosté “mrzí mě to”, “je mi to líto” někdy úplně stačí. “Upřímnou soustrast” někdo vidí jako ustrnulou frázi, ale má vlastně hluboký význam a patří určitě k těm vítanějším projevům sounáležitosti.

Slova, která mohou truchlící rodiče podpořit:

  • Je mi to moc líto.

  • Moc mě to mrzí. 

  • Upřímnou soustrast.



Pokud se hodně dobře znáte, může být pro rodiče po úmrtí dítěte podporou i obejmutí. Je dobré se nejprve zeptat, jestli můžete, jestli to rodičům v dané chvíli bude příjemné. Respektujte bez urážky, když Vaši nabídku odmítnou, ne každý je zkrátka “objímací typ”.



  • Jsem tu pro Tebe a budu Ti naslouchat, kdykoli budeš potřebovat.

  • Neboj se mi kdykoli napsat, nikdy mě nebudeš otravovat.



Velmi potřebné je umět rodičům po smrti jejich dítěte naslouchat, často jim totiž pomáhá svou tíhu sdílet, ale málokdo chce o umírání něco slyšet. Uberte ze svých historek, co se stalo Vašim známým a co jim pak pomáhalo. Spíše se zajímejte o příběh nebo postřeh, který vám možná truchlící chce sdělit, ale často pro to není prostor. Dejte rodičům na vědomí, že jste připraveni je vyslechnout. Můžete říct třeba “jsem tu pro Tebe a budu Ti naslouchat, kdykoli budeš potřebovat”, nebo “neboj se mi kdykoli napsat, nikdy mě nebudeš otravovat”.

  • Chceš mi něco o (jméno dítěte) vyprávět?



A až budete zjišťovat, zda mají rodiče chuť a náladu s Vámi jejich trápení sdílet, je dobré nebát se zmiňovat jméno zemřelého dítěte. Mnoho lidí totiž tíhne k tomu jméno dítěte přestat vyslovovat, jako by najednou bylo zapovězené. Jenže pro rodiče je to pořád jejich milovaný syn nebo milovaná dcera, i když tu najednou nejsou. A když o nich najednou nikdo nechce mluvit, nikdo nechce ani vyslovit jejich jméno, působí to, jako by okolí najednou nechtělo uznat, že vůbec existovali. 



Vždycky mě potěšilo, když se mezi známými našel někdo, kdo se nebál vyslovit synovo jméno. Hřálo mě u srdce, že aspoň někdo si ho zapamatoval, když tu pobyl tak krátce.



Slova, kterými většinou sypete sůl do rány:

  • Buď ráda, že máš ještě jedno dítě.

  • Jste ještě mladí, budete mít další.

  • Hlavně musíš myslet pozitivně.

  • Lidem se dějou i horší věci.

  • Vím, jak se cítíš, protože…

  • Příroda to tak chtěla. Mělo to tak být.

  • Vaše dítě je teď na lepším místě.

  • Ještěže nebylo už starší.

  • A uvažujete o dalším?

  • Věty začínající slovy “aspoň že”.



Vedle skupiny lidí, která se strachuje, aby rodiče svými slovy neranila a raději mlčí, je tu ještě ta část, která nad svými slovy vůbec nepřemýšlí a prostě něco plácne v domnění, že tak zármutek rodičů zmírní. Pokud mají rodiče ještě nějaké další děti, vždy se najde někdo, kdo to nezapomene zmínit. “Buď ráda, že máš ještě jedno dítě.” Ano, rodiče jsou určitě rádi, že mají ještě další dítě, ale to nijak nezmenšuje jejich žal. Podobně neúčinné jsou vlastně všechny věty, které začínají na “aspoň že…”. Aspoň že vy jste v pořádku, aspoň že to nedopadlo ještě hůř, aspoň že vám jinak všechno klape, aspoň že ještě můžete mít další děti a tak podobně.



A pak jsou tu ještě tací, kteří mají pocit, že přesně vědí, co rodiče po smrti dítěte prožívají. Protože někdo z jejich známých si prošel něčím podobným a oni vědí, co jim pomohlo a co teď rodiče mají a nemají dělat, co potřebují. Nikdy neříkejte větu “Vím, jak se cítíš, protože…”, protože to zkrátka nevíte. Každé truchlení je hluboce individuální a nikdo rodičům nemůže dát přesný návod, jak jím projít.



“Když náš Oliver zemřel, nebyla jsem schopna s nikým kromě manžela mluvit. Po příjezdu z nemocnice jsme byli několik dní v domě jeho rodičů. Všichni dělali, jako kdyby se nic nestalo. Třetí den si ke mně v obýváku přisedla tchýně a řekla, že přesně ví, co prožívám. Kdysi prý potratila. Začala mi dávat rady, co bych teď měla a neměla dělat. Zůstala jsem na ní zírat. A řekla jí, že absolutně netuší, co prožívám. Se slzami jsem odešla a až do našeho odjezdu jsme spolu znovu nepromluvily.”


Zkušenost naší klientky Evy B.



Nepomáhají ani dobře míněné soudy jako “příroda to tak chtěla”, “mělo to tak být” nebo

vaše dítě je teď na lepším místě”. Pokud jsou myšleny tyhle výroky opravdu vážně, pak obsahují odkaz na spiritualitu, kterou ale rodič nemusí s mluvčím sdílet. 



A protože se v naší společnosti obecně smutek ventilovaný na veřejnosti moc nenosí, okolí rodičů někdy neví, jak s ním naložit. A tak vznikají hlášky jako “nebreč, to vám ho/ji stejně nevrátí”, “hlavně musíš myslet pozitivně”. Stejně tak není vůbec nijak podpůrná hláška “lidem se dějou i horší věci”. Tlak na úsměv a pobídky k potlačení žalu popírají zažívané emoce rodičů a jejich potřebu truchlení. 


Věta, která může ranit rodiče miminek zemřelých ještě v děloze nebo narozené velmi předčasně, zní “ještěže nebylo už starší”. Pozor na to, přímá úměra tady neplatí. Rodič prostě přišel o dítě. Tečka.


U miminek si odpusťte často slýchanou větu “jste ještě mladí, budete mít další”. Rodiče zažívají nepopsatelnou bolest, truchlí právě po tom jedinečném miminku, o které právě přišli. Tahle věta je jako facka do tváře. Navíc nemusíte znát přesné důvody úmrtí miminka, někdy může dojít i k zákrokům, po nichž už další otěhotnění ani není možné. A pokud jste nestáli rodičům po boku po celou dobu jejich truchlení, nepatříte mezi jejich úplně nejbližší, naprosto se vyvarujte takovým těm dotazům na potkání, aby řeč nestála: “A už uvažujete o dalším?” 


Takže doporučujeme úmrtí dítěte rozhodně neignorovat, nepřecházet bez povšimnutí. Jen je zkrátka v takovém případě méně někdy více a “mrzí mě to” a “je mi to líto” jako první reakce úplně stačí. A pak se můžete rodičů ptát, v jakých praktických věcech jim můžete pomoct, případně rovnou nějaké navrhovat. Nejvíce ceněné pak bývá, když budete schopni rodičům a všemu, co chtějí sdílet,  třeba i opakovaně naslouchat.


Autorka Adriana Kábová je poradkyně pro pozůstalé a pohřební průvodkyně, které zemřelo její první miminko.

Previous
Previous

Barbora Steinlauf: Máte nárok na klidnou smrt?

Next
Next

Sebevražda je rakovina duše. Jak fungují sebevražedné myšlenky? Saša Kasal a Roksana Táborská.