Trocha života na hřbitov
Proč to děláme?
Projekt „Trocha života na hřbitov“ připomíná, že hřbitovy nejsou jen místem smutku, ale především zelenými oázami, kde můžeme vnímat přirozený koloběh života.
V klidu mezi stromy a historií pomáháme lidem zbavit se strachu ze smrti a nabízíme jim prostor pro upřímná setkání bez masek. Vracíme hřbitovům jejich důležitou roli: roli místa pro zamyšlení, odpočinek a oslavu života. Díky smrti víme, jak je život vzácný.
Jak to funguje?
Ke každé aktivitě dáváme zdarma Metodický pokyn. Většinu aktivit lze dělat na každém hřbitově. Na některé potřebujete souhlas hřbitova, na některé ne (napsali jsme to k nim). Hřbitov je sice veřejný prostor, ale každý má svůj Řád, který může ledasco zakazovat. A také nechceme nikoho překvapovat.
Kdo to dělá?
Každý z vás, kdo chce a umí. Hledáme kurátory - jednoho kurátora na každý projekt na každý hřbitov. Pro kurátory jsme zpracovali podrobný návod. Nechceme za to žádné peníze. Ale kurátoři vybírat peníze mohou - ovšem na vlastní triko.
Rande na hřbitově: Seznamování až na kost
❤️
Myšlenka: Rande na hřbitově jako "filtr na povrchnost". Přítomnost smrti lidi nutí k upřímnosti, intimitě a hlubším rozhovorům o hodnotách. Ale, zároveň je rychle sbližuje, protože hledají uvolnění, smích, debatu, a k tomu potřebují spiklence.
Jak to funguje: Organizované procházky pro nezadané, kde hrají různé hry a dostanou kartičky s konverzačními tématy (např. "Co bys chtěl mít napsáno na náhrobku?" nebo "Jaký je tvůj největší nesplněný sen?").
Příklad ze světa: V Londýně a USA se pořádají "Singles Walking Tours" s historickým výkladem. Historie slouží jako ledoborec, prostředí dodává romantiku a klid.
Cvičení na hřbitově: Memento Mori Jóga & Mindfulness
🌿
Myšlenka: Kde jinde oslavovat život a dech než tam, kde fyzické tělo končí? Jóga na hřbitově není rouhání, ale hluboká meditace o pomíjivosti. Pomáhá lidem uvědomit si ukotvení v přítomném okamžiku. Nemluvě o pozici mrtvoly!
Jak to funguje: Cvičení pod vedením kurátora v klidných částech hřbitova. Kurátor téma pomíjivosti aktivně zapojuje do vedení lekce.
Ideální i na malé hřbitovy (hřbitov má často nejhezčí výhled z celého okolí)
Příklady ze světa: Hřbitov Laurel Hill ve Filadelfii (USA) - "Yoga in the Cemetery" - zvláště oblíbené jsou "sunset" a "sunrise" yoga.
Trošku odvážnější příklad - Goat Yoga ve Washingtonu.
Čtení na hřbitově: Silent Book Clubs
📖
Myšlenka: Hřbitov jako nejlepší čítárna pod širým nebem.
Hřbitovy jsou poslední opravdové oázy ticha, které v moderních městech zbyly. V parcích nás ruší běžci, goslavenci, děti a psi. V kavárnách hluk kávovarů. Na hřbitově je ticho garantováno řádem i tradicí. Silent Book Club na hřbitově propojuje lásku ke čtení s jedinečnou atmosférou místa, kde se zastavil čas. Místa, kde se setkávají živé příběhy v knihách s těmi, které jsou již dopsány v kameni. Pomáhá lidem znovu nalézt schopnost hlubokého soustředění, kterou nám digitální svět bere, a to v prostředí, které svou zelení a klidem přirozeně vybízí k reflexi a vnímání koloběhu života. Není to jen o čtení; je to o sdílení ticha s ostatními, o pocitu sounáležitosti bez nutnosti okamžitého smalltalku.
Lidé si přinesou deky, posadí se do trávy nebo na lavičky, hodinu si mlčky čtou a pak si potichu povídají o knihách.
Příklad: Iniciativa Silent Book Club má po světě stovky poboček a hřbitovy se stávají velmi populární lokací pro jarní a letní setkání (např. Brompton Cemetery v Londýně).
Vzkazy zesnulým na hřbitově: Schránka na neodeslané dopisy
📮
Myšlenka: Inspirace japonským „Telefonem větru“ (telefonní budka uprostřed zahrady s nezapojeným telefonem, kam lidé chodí „volat“ zesnulým). Na hřbitově se vytvoří krásná fyzická schránka (možná stará zrušení poštovní schránka?).
Aktivita: Lidé, pozůstalí, sem mohou házet zalepené dopisy adresované těm, kteří už tu nejsou, věci, které nestihli říct, nemohli, nechtěli, omluvy, ale klidně i výčitky.
Obřad: Jednou za rok (např. na Dušičky) uspořádáme komunitní oheň, kde se tyto neotevřené dopisy slavnostně a s úctou spálíme. Předáme vzkazy. A nikdo je neuvidí.
Souhlas hřbitova: Určitě potřebujete, bez spolupráce se hřbitovem to nepůjde.
Hřbitovní stezky: Příběhy, které nekončí
🥾
Hřbitov je prostorem pro objevování, nejen pro vzpomínání.
Hřbitovní stezky nejsou jen obyčejné procházky; jsou to kurátorsky připravené trasy, které odhalují skryté vrstvy tohoto unikátního prostoru. Cílem je ukázat, že hřbitov je komplexní krajina, ekosystém, kde se historie prolíná s uměním a kde lidská tvorba ustupuje síle přírody. Každá stezka má své téma a svůj rytmus, což umožňuje návštěvníkům vnímat hřbitov pokaždé jinak.
🖼️ 1. Stezka za uměním: Galerie pod širým nebem
Tato stezka se nesoustředí na jména, ale na formu a symboliku.
Co sledujeme: Architekturu hrobek (od neogotiky přes funkcionalismus až po podnikatelské baroko), sochařská díla, práci s kovem a kamenem.
Klíč k vnímání: Kurátor vysvětluje symboly - co znamená zlomený sloup, obrácená pochodeň, přesýpací hodiny s křídly nebo motiv břečťanu.
Pro koho: Milovníci estetiky, historie umění a hledači krásy v detailu.
🌳 2. Botanická stezka: Zelené plíce města
Hřbitovy jsou často posledními místy, kde rostou staré kultivary stromů a vzácné mechy.
Co sledujeme: Staleté lípy, smuteční vrby, tisové aleje a biodiverzitu rostlin, které jinde v městské zástavbě nepřežijí.
Koloběh života: Ukazujeme, jak příroda postupně „pohlcuje“ lidské výtvory - jak kořeny nadzvedávají náhrobky a lišejníky vykreslují mapy na starých náhrobcích.
Pro koho: Rodiny s dětmi, milovníci přírody a lidé hledající klid v zeleni.
🐿️ 3. Stezka za tichými obyvateli: Fauna hřbitova
Hřbitov jako útočiště pro zvířata, která zde nacházejí klid od městského hluku.
Co sledujeme: Ptáky (sovy, brhlíci), veverky, ježky, v noci srny nebo lišky (na velkých hřbitovech).
Etika: Učíme návštěvníky, jak se chovat, aby zvířata nerušili, ale mohli je v tichu pozorovat.
Pro koho: Fotografové přírody, pozorovatelé ptáků a lidé, kteří chtějí vidět „život v zahradě ticha“.
📜 4. Stezka osudů: Historické ozvěny
Klasická trasa po významných osobnostech, ale pojatá skrze příběhy, ne data.
Co sledujeme: Hroby lidí, kteří formovali město, vědu nebo kulturu.
Příběhy: Kurátor nevyjmenovává letopočty, ale vypráví anekdoty, cituje z dopisů nebo čte úryvky z děl daných osobností přímo u jejich náhrobků.
Pro koho: Patrioti, milovníci literatury a historie.
✨ Proč to pomáhá?
Tematické stezky bourají bariéru „strachu z neznáma“. Lidé se učí vnímat hřbitov jako všestranný kulturní a přírodní statek. Hřbitov se díky nim stává oázou, kam si člověk zajde „dobít baterky“ uprostřed zeleně, podívá se na krásnou sochu a odchází s pocitem, že je součástí velkého a smysluplného koloběhu přírody.
Hřbitovní Existenciální kešky - Memento Mori Geocaching
📍
Klasický geocaching lidi baví, protože v nich probouzí lovce pokladů. Co to ale posunout na spirituální úroveň?
Mechanika: Po hřbitově jsou ukryté fyzické schránky, které najdete pomocí GPS souřadnic. Interní pravidla geocachingu kešky na místech jako je hřbitov moc nemají rády. Reviewer to většinou neschválí, když nedoložíte, že ta schránka je v souladu se správcem hřbitova, nebo nájemcem hrobu.
Lze to obejít Lab keškou, ale ta zase postrádá ten fyzický artefakt.
Úkol a obsah: Uvnitř není jen tak nějaká plastová hračka na výměnu, ale krásně vázaný deník, pero a jedna konkrétní filozofická otázka (např. „Kdybys měl zítra ztratit paměť, jakou jedinou vzpomínku by sis chtěl nechat?“).
Sociální prvek (Pro jednotlivce): Fyzicky si přečtete ručně psané odpovědi cizích lidí, kteří na stejném místě stáli před vámi. Připíšete svou vlastní. Vzniká tak intimní, asynchronní sdílení myšlenek napříč časem a lidmi, kteří se nikdy nepotkali.
Souhlas hřbitova: Spíše ano, kvůli schválení. Nebo mít kešku v hrobě, který mám sám v nájmu.
Hřbitovní Silent Disco
🕺🏿
Mechanika: Skupina lidí se sejde před hřbitovem při západu slunce. Každý dostane bezdrátová sluchátka.
Úkol: Pouštíme kurátorovaný playlist (např. ambientní hudba, neoklasika jako Arvo Pärt, střídaná například s mluveným slovem herců čtoucích poezii o čase a smíření). Skupina se společně a beze slova prochází hřbitovem, nebo si lidé sednou do trávy.
Efekt: Jste součástí komunity, prožíváte něco společně, ale zároveň jste uzavřeni ve vlastním zvukovém a emocionálním světě. Je to obrovsky silný, až filmový zážitek, který mění vnímání prostoru.
Souhlas hřbitova: Je to tichá procházka, takže není potřeba, ale je dobré jej asi informovat.
Hřbitovní Bingo
✍️
Učí lidi vnímat hřbitov jako uměleckou galerii, smířit se nenápadně se smrtí, a přitom bez morbidních myšlenek.
Mechanika: V pracovním sešitě máme mřížku 5x5 políček s konkrétními vizuálními detaily, které musíte na hřbitově najít a vyfotit.
Úkoly na políčkách: Najdi a vyfoť například: „Anděla, kterému chybí část křídla“, „Jméno, které jsi v životě neslyšel/a“, „Náhrobek z černého skla“, „Břečťan tvořící dokonalý kruh“, „Typografii typickou pro 30. léta“.
Proč to funguje: Jakmile člověk začne zkoumat tvary písma, druhy kamene a sochařskou práci, mozek přepne z režimu „bojím se smrti“ do režimu „obdivuji umění a historii“.
Souhlas hřbitova: Není potřeba.
Hřbitovní poezie (generátor haiku)
🎎
Pracovní sešit vám nabídne vzorec na vytvoření haiku. Slova musíte nasbírat přímo z náhrobků.
Úkol (Příklad vzorce): 1. Najdi podstatné jméno na hrobě člověka, který zemřel před rokem 1900.
2. Najdi sloveso na hrobě s motivem květiny.
3. Najdi přídavné jméno na hrobě, který je obrácený směrem na východ.
Cíl: Z těchto tří slov musíte na lavičce poskládat krátkou báseň (haiku) o životě a poslat ji do určené FB skupiny. Ta ji anonymně případně (anonymně, nebo i neanonymně) zveřejní, třeba i na webu hřbitova. Stáváte se spoluautorem uměleckého díla, které ze starých slov tvoří nové významy.
Souhlas hřbitova: Rozhodně nepotřebujete.
Hřbitovní večeře s předky: Death Dinners
🍽️
Jídlo je od nepaměti největším sociálním tmelem. Zatímco v Mexiku (Día de los Muertos) nebo na Filipínách je piknik na hrobech běžný, v Evropě jsme jídlo ze hřbitovů vyhnali. Je čas ho vrátit.
Jak to funguje: Organizované komunitní večeře (ideálně v létě za dlouhých večerů) ve vyhrazených částech hřbitova (např. u rozptylové loučky, u hřbitovní kaple či obřadní síně, nebo přímo v obřadní síni). Piknik na dece, ale klidně i dlouhé stoly, světýlka, dobré jídlo.
Sociální prvek: Iniciativa vychází z globálního hnutí „Death Over Dinner“, které povzbuzuje lidi, aby se u stolu bavili o smrtelnosti, přáních na konci života a strachu. Když tuto večeři přesunete fyzicky na hřbitov, získá to najednou velmi reálnou hloubku. Lidé si mohou přinést oblíbené jídlo svých zesnulých a sdílet příběhy s ostatními stolovníky.
Příklad: Hřbitov Congressional Cemetery ve Washingtonu D.C. pořádá komunitní pikniky a dokonce ochutnávky vína mezi náhrobky s cílem vybírat peníze na údržbu historických hrobů.
Souhlas hřbitova: Určitě ano, tady budete muset spolupracovat.
Malování na hřbitově
🎨
Hřbitovy jsou plné nádherné architektury, soch a stínů, ale lidé jimi často jen rychle proběhnou.
Jak to funguje: Setkání skupiny amatérských i profesionálních kreslířů (tzv. Urban Sketchers). Přinesou si skicáky, rozloží si deky, nebo skládací židličky a dvě hodiny v tichosti malují detaily náhrobků, stromy nebo kované ploty. Následně si svá díla prohlížejí a baví se o nich. Vyfotí je do společné skupiny, a některé hřbitovy je rády vystaví.
Psychologický efekt: Kreslení vyžaduje extrémní soustředění na detail. Nutí to mozek přestat vnímat hřbitov jako „hrozbu“ nebo „depresivní místo“ a začít ho vidět čistě jako estetický objekt (hra světla, proporce sochy). Strach mizí, nastupuje tvořivost.
Příklad: Londýnský hřbitov Highgate (kde leží např. Karl Marx) je oblíbeným cílem uměleckých škol a malířských komunit.
Souhlas hřbitova: Zvažte, zda tam nebudete rušit - pak jej potřebujete. Pokud vás bude pár, tak určitě ne, ale pokud vás tam přijde kreslit 20 a přinesete si židle a občerstvení, tak by o tom hřbitov měl vědět.
Hřbitovní pletení
🪄
Jak to funguje: Pravidelná víkendová setkání, kde si lidé přinesou pletení, háčkování nebo vyšívání. Sedí na lavičkách nebo na dekách v kruhu.
Proč to pomáhá: Fyzická, monotónní manuální práce uvolňuje mysl a přirozeně otevírá konverzaci. Zatímco při běžném setkání v kavárně může být téma smrti nebo ztráty těžké otevřít, rytmické cinkání jehlic v prostředí hřbitova dává lidem pocit bezpečí. Mohou plést deky pro charitu, pro nemocnice, nebo prostě jen tvořit pro sebe a děti či vnoučata. Například hračky v memoryboxech (které dostávají rodiče po ztrátě miminka) pletou dobrovolníci. Spojuje to generace (senioři učí mladé) - a navíc na hřbitově - ten sám o sobě reprezentuje mezigenerační paměť.
A pokud chcete, aby vaše práce měla i přesah, zkuste tvořit pro Dítě v srdci a jejich memoryboxy: https://ditevsrdci.cz/projekty/memoryboxy/tvoreni-pro-dite-v-srdci/
Memoryboxy dostávají maminky, které přišly o miminka a chtějí si vzpomínku na ně zvěčnit a rozloučit se s nimi. Ať už se jedná o dečky, čepičky, plyšáky nebo lodičky, Dítě v srdci poskytuje přesný návod, jak na ně, aby je maminky mohly využít.
Souhlas hřbitova: pokud vás nebude mnoho, tak určitě nepotřebujete.
Bosá stezka pomíjivosti
🦶
Myšlenka: Strach ze hřbitova je často strachem z fyzického kontaktu se zemí, "kam patří mrtví". Chodit po hřbitově bos mění tento strach v hluboce zklidňující, terapeutický proces.
Jak to funguje: V klidné, nefrekventované části hřbitova (nebo podél staré zdi) se vytvoří stezka pro bosou nohu z přírodních materiálů - písek, jemný štěrk, šišky, chladivý mech, dřevěná kůra.
Přínos: Když se zujete a soustředíte se na každý krok, váš mozek nemůže generovat úzkostné myšlenky o smrti. Jste naprosto přítomní ve svém těle. Je to čistý "mindfulness" a přímé fyzické spojení s přírodou.
Souhlas hřbitova: Raději ano, protože budete dělat stezku.
Noc na hřbitově
🌜
Myšlenka: Největší tabu je hřbitov v noci. Tma a popkultura z něj udělaly horor (nebo thriller?). Pojďme ten strach vzít do vlastních rukou a proměnit ho v krásu.
Jak to funguje: Hřbitov se (mimo Dušičky, třeba v létě) výjimečně otevře až do půlnoci. Žádné strašení, žádná „stezka odvahy“. Hlavní cesty nasvícené desítkami luceren. Uprostřed hraje živé cello nebo akustická kytara a dostanou čaj.
Přínos: Lidé prožijí noční hřbitov jako místo absolutního míru, bezpečí a estetické krásy. Je to silný komunitní zážitek, který přitáhne i teenagery, pro které je "noční hřbitov" lákadlem sám o sobě.
Souhlas hřbitova: Určitě ano, mnohé hřbitovy se na noc zavírají a někdy je hlídá městská policie či kamery.
Hřbitovní včelaření
🐝
Produkce jídla na místě odpočinku je obrovsky silný symbol koloběhu života.
Jak to funguje: Hřbitovy mají často obrovské nevyužité zelené plochy podél zdí. Správa hřbitova zde ve spolupráci s lokálními včelaři umístí úly. Místní komunita se může zapojit do péče o specifické záhony medonosných květin (levandule, vřesy), které neslouží k výzdobě konkrétních hrobů, ale k obživě včel. A pozor: včelaři ví, že břečťan je ideálním zdrojem pro včely před zazimováním, protože kvete velmi pozdě.
Sociální prvek: Pořádají se dny „hřbitovního medobraní“, kde se med stáčí. Výtěžek z prodeje tohoto medu (baleného s krásným designem a filozofií o koloběhu přírody) jde na údržbu hřbitova. Lidé se potkávají při práci v hlíně, což je samo o sobě terapeutické.
Příklad: Green-Wood Cemetery v Brooklynu prodává svůj slavný med „The Sweet Hereafter“ a včelařské prohlídky jsou neustále vyprodané. Podobné projekty už pomalu začínají i v Berlíně.
Souhlas hřbitova: Určitě ano, budete tam něco stavět a je to závazek na delší dobu.
Hřbitovní komunitní zahrada - živá hlína
🥕
Myšlenka:
Současný model hřbitova jako sterilního, kamenného „města duchů“ je historická anomálie vzniklá až v 19. století. Po většinu lidské historie byly hřbitovy přirozeně propojené se životem komunity. Hrobníci a správci běžně využívali volnou půdu k pěstování zeleniny a někdy i ovoce pro vlastní obživu. Vrátit na hřbitov komunitní zahradu není znesvěcení, ale návrat k přirozenému koloběhu a původní funkci tohoto prostoru.
Jak by to fungovalo v praxi:
Lokace: Využití starých, prázdných částí hřbitova, pásů podél zdí nebo nevyužívaných ploch.
Fáze 1 (Zabydlení): Instalace estetických vyvýšených záhonů (pro překonání psychologické bariéry "pěstování na mrtvých").
Fáze 2 (Produkce): Pěstování bylinek (meduňka, levandule, rozmarýn jako symbol paměti), zapojení včelích úlů a obnova starých ovocných odrůd (jabloně).
Fáze 3 (Plná integrace): Postupný přechod k pěstování kořenové zeleniny a dýní, zapojení velkého komunitního kompostéru (využití bioodpadu ze hřbitova k výživě nové úrody).
Přínosy pro společnost:
Terapie přírodou (Grief Gardening): Fyzická práce s půdou je prokazatelně jedním z nejsilnějších nástrojů pro zpracování smutku a úzkosti.
Mezigenerační propojení: Zahrada propojí seniory (kteří mají zkušenosti a na hřbitov často chodí) s mladými lidmi a rodinami, kterým ve městě chybí prostor pro pěstování.
Destigmatizace prostoru: Hřbitov přestane být místem spojeným pouze se ztrátou a stane se místem tvorby, růstu a přirozeného setkávání.
Souhlas hřbitova rozhodně potřebujete.
Sebezpyt na hřbitově: Existenciální quest "Zrcadlo času"
🪞
Myšlenka: Hra, která pomáhá srovnat si životní priority. Hřbitov funguje jako bezpečný prostor pro sebereflexi.
Jak to funguje: Stáhnete si pracovní list "Deník vděčnosti" a vyberete si trasu nebo body procházky. V různých částech hřbitova budete plnit úkoly: "Najdi hrob člověka, který se narodil ve stejném měsíci jako ty. Zapiš si jeho jméno do sešitu." Další úkol: "Najdi hrob někoho, kdo žil přesně tak dlouho, jako je tobě dnes. Sedni si na lavičku a do sešitu napiš tři věci, které bys dělal jinak, kdyby tvůj příběh skončil dnes."
Souhlas hřbitova? Nepotřebujete. Hřbitov je tady spíše kulisa, byť velmi důležitá.
Příklad hry (ale pracovní listy mohou být různé):
Kapitola 1: Zrcadlo všedních starostí (Odpoutání se)
Akce/Navigace: „Projdi se starou částí hřbitova a najdi náhrobek, který je natolik ohlodaný zubem času, že už z něj nelze přečíst ani jedno písmeno. Zůstal jen prázdný kámen. Dotkni se ho.“
Otázka do sešitu: Vzpomeň si na jeden konkrétní problém nebo konflikt, který tě v posledních dnech nejvíce stresuje a ubírá ti energii. Představ si tento problém za 100 let. Jakou bude mít váhu?
Úkol: Napiš do sešitu jednu věc, starost nebo domněnku, kterou se rozhodneš nechat u tohoto bezejmenného kamene a dál už ji neponeseš.
Kapitola 2: Inventura vztahů (Odpuštění)
Akce/Navigace: „Zastav se u velké rodinné hrobky, kde pod jedním kamenem odpočívá několik generací - rodiče, děti, možná i prarodiče. Sedni si na nejbližší lavičku.“
Otázka do sešitu: V běžném životě často čekáme na tu "správnou chvíli", abychom někomu řekli, co cítíme. Kdo v tvém životě (nebo z tvé minulosti) čeká na tvé odpuštění? A komu dlužíš omluvu ty?
Úkol: Využij prázdnou stránku v sešitě a napiš krátký dopis o třech větách člověku, se kterým máš nedořešený vztah. Dopis nikdy neodešleš, ale napsat ho zde, na místě absolutního smíru, ti přinese úlevu.
Kapitola 3: Privilegium obyčejnosti (Vděčnost)
Akce/Navigace: „Najdi hrob někoho, jehož životní příběh skončil dříve, než dosáhl tvého současného věku. Věnuj mu tichou vzpomínku.“
Otázka do sešitu: Tento člověk už nikdy nepocítí na tváři studený vítr, nedá si teplou kávu, neuslyší oblíbenou hudbu. Jaké naprosto obyčejné tělesné nebo smyslové privilegium bereš každý den jako samozřejmost?
Úkol: Zavři na minutu oči a soustřeď se jen na svůj dech a tlukot srdce. Do sešitu si napiš 3 naprosto banální věci (např. chuť čerstvého chleba, schopnost dojít si sám nakoupit, vůně deště), které si dnes večer nebo zítra ráno vědomě a naplno užiješ.
Kapitola 4: Odložené sny (Odvaha)
Akce/Navigace: „Hledej hrob, na kterém je vyobrazen symbol nějaké profese, koníčku nebo je tam přímo napsáno povolání (např. učitel, strojvůdce, hudebník).“
Otázka do sešitu: Všichni lidé, kteří tu leží, už nemají žádné „zítra“ ani „až někdy“. Jaký je tvůj největší sen, koníček nebo touha, kterou neustále odkládáš na dobu, „až bude víc času / víc peněz / až děti vyrostou“?
Úkol: Neexistuje žádné ideální „až někdy“. Napiš si do sešitu jeden konkrétní, úplně malý a splnitelný krok, který pro tento svůj sen uděláš do 48 hodin.
Kapitola 5: Tvá vlastní esence (Odkaz)
Akce/Navigace: „Najdi náhrobek, který obsahuje epitaf - krátký citát, verš nebo osobní vzkaz, nejen strohá data.“
Otázka do sešitu: Představ si, že bys měl dnešním dnem uzavřít svou životní kapitolu. Lidé si nebudou pamatovat tvůj majetek, ale pocit, který jsi v nich zanechal. Jaká je tvá esence?
Úkol: Zkus shrnout svou dosavadní životní filozofii, nebo zprávu, kterou bys chtěl předat světu, do pouhých 7 slov. Napiš si svůj vlastní provizorní "epitaf". (Je to osvobozující - pomůže ti to zjistit, co je pro tebe skutečně důležité).
Kapitola 6: Přijetí nedokonalosti (Příroda a tělo)
Akce/Navigace: „Najdi místo, kde si příroda bere hřbitov zpět. Hrob, přes který přerůstá břečťan, nebo kámen, který byl nadzvednut kořeny silného stromu. Dotkni se kůry toho stromu.“
Otázka do sešitu: Život nezastavíš, roste i přes mramor. Příroda nezná dokonalost, přesto je krásná. Jakou svou vlastní fyzickou nebo duševní „nedokonalost“ (vrásky, jizvy, povahový rys) se neustále snažíš skrývat nebo opravovat?
Úkol: Napiš si tuto nedokonalost do sešitu a představ si ji jako ten silný kořen stromu. Je to důkaz, že jsi žil, že jsi sbíral zkušenosti. Napiš k tomu: „Přijímám svůj příběh.“