Prvních 48 hodin: Moc, kterou jsme odevzdali systému: Oleg Vojtíšek, Olga Nešporová, Magdalena Ondrová, Barbora Steinlauf

Na pohřbu můžeme napsat vzkazy na rakev.

Tatínek umřel. A teď rychle: zavolat lékaře, na internetu najít nejbližší pohřební službu, ať si ho co nejrychleji vyzvednou. Hned ráno jít sjednat pohřeb do kanceláře na pobočku, kterou stihnu ideálně ještě před prací. Naobjednat věnce, sestavit parte, vybrat rakev z katalogu. Tak vypadá nejklasičtějších 48 hodin od úmrtí.

Olga Nešporová, etnoložka z AV ČR, o tom konstatuje: “Lidé přestali být na péči o umírající zvyklí. Nevíme, co si s mrtvým počít, a bojíme se jeho tělesnosti a případných změn.”

Mrtvé lidské tělo ale není biologický odpad. Jak hezky říká náš Oleg: “Mrtvý člověk už nedýchá, nekašle a nekýchá. Bakterie tam být mohou, ale milují našich živých 36 stupňů. Pokud jste se nebáli dotýkat za života, není důvod se odtahovat teď.” Prvních několik hodin od úmrtí patří vám a jemu, nikoli pohřebním zřízencům.

Magdalena Ondrová z hospice doplňuje příklady z praxe: v hospicích je normální, že sestřičky rodině pomohou tělo umýt, obléci a celkově připravit. Někdy rodina chce upravit vlasy, jindy jim dát něco se sebou na cestu. A někdo potřebuje třeba jen konzultace po telefonu, jak na to.

Všichni tři odborníci se tedy napříč obory shodnou na tom samém: bojíme se smrti a bojíme se mrtvého těla. Přitom nám ale jeho úprava může neskutečně pomoct. Zesnulý už je klidný, nic ho nebolí a máte ho plně v rukou. Ten klid se přenese i na vás, když mu dáte šanci. Rozloučit se, udělat mu poslední službu, naposledy se postarat. A teprve pak ho nechat jít.

Pokud se chcete o prvních 48 hodinách od úmrtí dozvědět více - na co máte právo a co vám nikdo nesmí zakazovat, čtěte rozhovor Kláry Nesitové s naším Olegem, ale také Olgou Nešporovou, Magdalenou Ondrovou nebo Barborou Steinlauf, zdravotnickou advokátkou.